Cestování Archivy | Člověk bez hranic

CESTUJ S BATOHEM NAPŘÍČ VÝCHODNÍMI KONTINENTY

Dobrodruzi, cestovatelé, nadšenci. Takto bychom mohli nazývat dvojici Štěpána Prokeše a Karla Slámy, kteří se skrze svůj projekt Cestuj s batohem snaží inspirovat lidi, naučit milovat blízké, ukázat, jak se odprostit od závislostí a bourají mýty strachu o vnějším světě. Na svých toulkách cestují s absolutním minimem, které se každému z nich vejde do jednoho batohu – a proto Cestuj s batohem. Kluci tak ukazují, že k životu toho zas tolik nepotřebujeme a dosažení materiální svobody může vést k tomu pravému štěstí.

Pojďme se nyní podívat na cesty a zážitky, kteří tito dva nadšenci společně prožili a přečíst si jejich názory na různé věci, jako například, co pro ně znamená dobrodružství.

1. Čau kluci, řekli byste čtenářům na úvod, co vás vedlo k tomu vyrazit na vaši celoroční misi a proč jste si vybrali pro svůj start zrovna Nový Zéland?

Karel: Proč jsme si vybrali právě Nový Zéland? Z několika důvodů. Tím prvním je, že Nový Zéland má skvělou krajinu a je ideální pro dobrodružné cesty. Dalším důvodem bylo, že na toto místo je poměrně snadné získat víza oproti jiným zemím a taky se tam mluví anglicky. Když odmyslíte USA, tak není moc míst, kde je angličtina původním jazykem a z hlediska snazší komunikace a samotného zlepšení si jazyka byl Nový Zéland ideální volba.

Štěpán: Původně jsme měli vyrazit tří, ale jeden nakonec odpadl. Karel to vlastně celý vymyslel, já se přidal, nějak jsme to následně spunktovali dohromady a pak už to byla jedná velká jízda. A co nás vedlo k tomu vyrazit? Nehledal bych za tím velký prozření, ale co jsme se shodli potom, tak to byla určitě touha po dobrodružství, zažít něco nového a neobvyklého. Nebylo to jednoduché rozhodnutí ani pro jednoho z nás, oba jsme na rok museli opustit přítelkyně, Karel k tomu ještě musel pustit byt a dát výpověď v práci. Touha po dobrodružství byla však silnější. Motivace cestování!

2. Jak byste v několika větách popsali váš pobyt na Novém Zélandu?

Štěpán: Já bych to shrnul tak, že cesta nám dala jen to nejlepší, co jsme mohli dostat. Byli jsme otevřeni dobrodružství, poznávali jsme nové lidi, vyzkoušeli jsme si práce, které bychom v Čechách nikdy nedělali – mluvím o stavbě, farmě, trhání jablek, kde jsme oba vydrželi jen pár dní, protože Karlovi to způsobilo po dvou dnech zánět v ruce. Ta cesta celkově, i když jsme cestovali déle jak rok, byla pocitově strašně krátká, ale nabitá dobrodružstvími.

Karel: O ničem jiném to nebylo, cestování, jazyk, práce, dobrodružství – holky tam nebyly.

Štěpán dodává: Karel mi před odjezdem říkal: “Tam budou holky, strašně hezkejch holek.” Pak jsme tam přijeli a ty holky vypadaly jako kluci. Představte si profesionální ragbisty Nového Zélandu a máte představu :D.

3. Po několika měsících putování jste se rozhodli rozšířit si obzory a vyrazili jste na výpravu napříč Austrálií a Asií. Skrze jaké destinace jste během své cesty putovali, a jaké zajímavé příhody jste během vašeho dobrodružství zažili?

Štěpán: Tak začali jsme na Bali, potom Austrálie, Singapur, Malajsie, Thajsko, Kambodža, Vietnam, zpátky do Austrálie a domů. V Asii jsme se primárně snažili přesouvat jen po zemi, a nějaké dobrodružství? Těch bylo hrozně moc. Například, když jsme byli v Thajsku, tak obecně v Asii platí a asi i kdekoliv jinde, že když tě kousne pes se vzteklinou, tak jsi nahranej. Pak máš dvě možnosti, buď je ten pes očkovanej, anebo není. Jeli jsme na takovej hrozně špatnej výlet a ztratili jsme se, hlavně jsme tam vůbec neměli být. Šli jsme se místních zeptat na cestu, kteří byli hrozně příjemní. Během rozhovoru se chvíli rozhlížím a najednou cítím, jak mi někdo líže achilovku. Tak se jako modlím, aby se nic nestalo a pokračuji dál. V tu chvíli mě pes kousl. Polil mě studenej pot, koukám na Karla a na lidi kolem a říkám si, že jsem mrtvej. Nejsem očkovanej a ten pes má určitě vzteklinu. Šli jsme do lékárny, a tam nám řekli ať vyhledáme majitele, zda je pes očkovaný. Pokud nebudou vědět, tak abychom počkali 10 dnů a pak jim zavolali. Když bude pes mrtvý, mám problém. Naštěstí pes byl očkovanej a mě se ulevilo jako nikdy v životě.

Karel: Prošli jsme řadu hiků a místa, na která jsme spontánně narazili mimo plán. A tak nějak sami sledujete, jak probíhá celá cesta.

4. Cestovali jste hodně nalehko?

Štěpán: Já ti popíšu Karlovo zavazadlo, které mělo neuvěřitelné 3 kila. V batohu měl jedny plavky, které ztratil, jedno triko, deku z letadla, kterou ukradl, kartáček na zuby a techniku. Takže další věc, co nás naše cesta naučila je cestování nalehko. Vlastně nepotřebuješ k tomu životu nic, na cestách se dá žít krásně s absolutní minimem a bez spodního prádla.

5. Na sociálních sítích vystupujete pod názvem Cestuj s batohem. Mohli byste více přiblížit koncept vašeho projektu?

Štěpán: Základní myšlenkou bylo ušetřit si námahu při cestování. Ať už na společných cestách nebo odděleně jsme vždy cestovali s batohem, ale až při poslední (ne)naplánované cestě jsme si uvědomili, že se rodí nový projekt. Projektem poukazujeme na fakt, že i bez “nepostradatelných” věcí se dá cestovat dlouhodobě.

Jednoduchost a efektivita jsou hlavní přívlastky cestování s batohem na zádech. My chceme dokázat, že i pobyt delší než půl roku lze zvládnout s absolutním minimem. Dosáhli jsme materiální svobody, vypracovanějších zádových svalů, obohacení slovníku o sprostá slova, vštípení smyslu pro detail, a hlavně povinnosti nemít věci rozškatulkované.

A ono se to chytlo. Teď nám lidi říkají: „Vy jste ti s batůžkem, s batohem, bez batohu, jdete pěšky s batohem“ apod. Je příjemné, že nás sem tam někdo pozná.

6. Během svých cest jste jistě zažili spoustu dobrodružství. Dobrodružství je však velice expresivní pojem, mohli byste říct, co dobrodružství znamená konkrétně pro vás?

Karel: Asi řešení drobných problémů na cestách, a to je to dobrodružství, co mě na tom baví. Zaprvé nemusím řešit nudné všední problémy, co jsou tady doma, a proto mám tak rád cestování, že to, co řešíme během cest je vzrušující. Baví mě řešit drobné situace, co nastanou. Například, když jsem byl v Peru, tak nám propíchali všechny gumy u auta a museli jsme vyřešit, jak odjet. Jsou to takové ty situace, které nastanou v tu nejméně vhodnou chvíli. I přesto, že jste hrozně unavení, anebo se vám vůbec nechce, musíte to nějak řešit, protože jste prostě mimo domov a nikdo vám nepomůže. Tohle je asi pro mě smysl dobrodružství.

7. Na svých stránkách zmiňujete, že cestujete s absolutním minimem. Zajímala by mne vaše orientace v terénu. Spoléháte jen na své bystré smysly a papírovou mapu anebo si pomáháte i s mobilními aplikacemi a případně jaké využíváte?

Štěpán: Na Zélandu jsme hodně používali mapu a doporučení ostatních, kteří nám dobře popisovali navštěvovaná místa. Často se stalo, že jsme prostě i jeli a někam dojeli. Někdy se ztratit je nejlepší cestou.

Jak na Zélandu, tak v Asii jsme hodně používali Wikiloc, Mapy CZ, ubytovací aplikace. Pro dopravu v Asii je nejlepší Grab a Go Jek. V Asii jsme zase neměli data a vždy spoléhali spíš na wifi a vlastně to bylo tak správně, protože nás to nutilo interagovat s lidmi okolo, a ne koukat do mobilu. Protipólem je Čína. Totální omezení západních aplikací v kombinaci s neschopností Číňanů mluvit anglicky by si měl zkusit každý dobrodruh. Hlavně, že se přibližují západu.

8. Váš projekt Cestuj s batohem má určitě zajímavý potenciál. Jaké jsou vaše další plány, kam byste se chtěli vydat?

Karel: Kdybychom si měli vybrat, kam se vydat tentokrát a prosazovat nadále koncept Cestuj s batohem, tak by to byla Jižní Amerika, ideálně do Kolumbie. Kolumbie je hodně lákavá, máš tam Karibské moře a zajímavou přírodu. Další volbou by byla Afrika.

Štěpán: Rovněž jsme přemýšleli, že bychom se vydali na dlouhý pěší trek o délce 1000 kilometrů a více.

Děkuji vám kluci za rozhovor a přeji hodně štěstí na vašich dalších cestách.

Pokud byste chtěli vědět, kam se vypraví příště a podpořit je, tak určitě neváhejte sledovat jejich Facebook a Instagram. Pravidelně nahrávají poutavé fotografie a videa nejen z jejich cest.

Facebook: www.facebook.com/cestujsbatohem

Instagram: www.instagram.com/cestujsbatohem

A pokud byste si chtěli přečíst nějaké z jejich článků, tak zde je odkaz na jejich blog: www.cestujsbatohem.cz

GAP YEAR JAKO TREND SOUČASNOSTI – CHARLOTTE ROSE GITTINS

Znáte to. Na základní škole se musíte rozhodnout, kam půjdete dál a ruku na srdce, kdo to ve čtrnácti, patnácti ví. Poté přijde střední a vy se opět před jejím koncem musíte rozhodnout, kam vaše kroky povedou dál. A pokud to nevíte, tak co? Končí svět?

Studenti v zahraničí vyzráli nad tímto problémem. Vezmou si takzvaný „gap year“, tedy rok volna, kdy po ukončení střední školy nenastoupí na další školu, ani do práce, nýbrž vycestují do světa a během této doby doufají, že přijdou na to, co chtějí dál. Někomu se to povede, někomu ne, někdo si vezme raději „gap year no. 2“. Pokládám za veliké štěstí, že mezi mé kamarády patří sympatická Australanka, se kterou jsem se seznámila právě při jejím prvním roku volna, když jsme spolu pracovaly v americkém kempu. A jsem ráda, že jsem s ní mohla být nějaký čas i při jejím druhém gap yearu.

V tomto rozhovoru bych vám chtěla ze zkušeností Charlotte Gittins přiblížit, jak může takový gap year vypadat, co vede k rozhodnutí ho uskutečnit, proč si dokonce vzít druhé kolo a jaké pocity se v člověku mísí na konci tohoto období.

1. Charllotte, můžeš mi prosím říct, kdy ses rozhodla pro gap year?

Přibližně od svých patnácti let jsem věděla, že po střední odjedu na nějaký čas pryč.

2. Co tě k tomu vedlo?

Zrovna když mi bylo právě 15, tak byl můj brácha na svém roku volna. Moje mamka si jeden vzala, když byla v mém věku a můj táta hodně cestoval, když byl mladší. Také jsme jako rodina hodně cestovali – jezdili jsme do Kanady, Anglie, Francie a já jsem byla se školou v Thajsku, takže jsem věděla, že chci cestovat. A také jsem vždycky chtěla pauzu mezi střední a vysokou školou.

3. Co všechno jsi musela udělat pro to, aby sis splnila přání?

Musela jsem hodně pracovat, abych našetřila peníze. Plánovala jsem, že na to budu sama. Žádný z mých přátel neměl v plánu si také vzít gap year, takže jsem se musela rozhodnout, jestli do toho sama půjdu.

4. Bylo těžké se loučit?

Jo, bylo to těžké se rozloučit, protože můj první gap year měl trvat 7 měsíců a druhý 5, takže jsem věděla, že mi všichni budou chybět. Byla jsem nervózní, což bylo to nejhorší, ale také jsem se hodně těšila na spoustu věcí, díky čemuž můj odjezd nakonec nebyl tak hrozný a smutný.

5. Kam jsi všude jela?

Na spoustu míst! Při mém prvním gap yearu jsem nejdříve navštívila Kanadu na 3 týdny. Poté jsem na 3 měsíce odjela pracovat do Ameriky do státu New York a po práci jsem zamířila do New York City a Los Angeles. Poté jsem odjela do Evropy na pár měsíců. Všude jsem se dopravila vlakem. Byla jsem na mnoha místech v Itálii, jela jsem na pár míst do Švýcarska. Navštívila jsem kamarády ze školy v Barceloně. Poté jsem zamířila do hlavních měst několika států Evropy – Budapešť, Vídeň, Praha, Berlín, Kodaň a Amsterdam. Pak jsem odjela do několika měst v Belgii a na tři různá místa ve Francii. Po Francii jsem odletěla do Turecka a poté do Vietnamu na poslední 3 týdny mého výletu.

V druhém roce jsem byla v na tři týdny v Řecku, dva týdny jsem strávila v Anglii a poté jsem odjela zpět do Ameriky. Opět jsem zde pracovala a po práci jsem odjela do Denveru a San Francisca.

6. Kde se ti nejvíce líbilo?

Zamilovala jsem se do Berlína. Učila jsem s hodně o Německu během éry Berlínské zdi a chtěla jsem některá místa z tohoto období vidět. Je to úžasné město. Má ohromující a temnou minulost, která je velmi zajímavá a poutavá.

Také jsem zbožňovala Vietnam. Je to taková šílená země, tolik odlišná od ostatních míst, která jsem navštívila. Lidé, kultura, země – to vše jsem na Vietnamu milovala. Praha byla taky skvělá ;).

7. Kdy ti bylo nejhůř?

Naštěstí se mi nepřihodilo nic závažného či děsného, co bych si jasně pamatovala. Potýkala jsem se párkrát s nepříjemnostmi s kamarádkou, se kterou jsem cestovala a některé věci nevycházely podle plánu. Ale ty věci, které se odchýlily od původního plánu, nakonec vlastně dopadly ještě lépe, než měly – zažila jsem více zábavy a viděla jsem více úžasných míst, které bych jinak nenavštívila.

8. Kdy ti bylo nejlépe?

Myslím, že když jsem byla v překrásném lyžařském městě ve Francii, Chamonix. Vylezla jsem na vrchol hory, což mi dalo zabrat pár hodin. Snědla jsem tam croissant a byla jsem naprosto ohromená z výhledu, který se mi naskytl, a v ten moment jsem se cítila maximálně spokojená se svým životem. Dokonce nyní se cítím báječně, když se ohlédnu za vším, co jsem dokázala a divím se, kde se ve mně vzala všechna kuráž a odvaha.

9. Proč jsi se rozhodla pro druhý rok?

Druhý gap year jsem nikdy v plánu neměla. Rozhodla jsem se pro něj, jelikož jsem stále neměla vymyšlené, co chci studovat na vysoké škole a moji rodiče mě naštěstí velmi podporovali, abych takové rozhodnutí neuspěchala.

10. V čem jsou ty dva roky odlišné?

Co se týče délky, tak druhý rok byl o dva měsíce kratší a navštívila jsem jen tři země. Také jsem během druhého roku chtěla spíše vydělávat a ušetřit peníze, protože se chystám odstěhovat do nového města, kde v únoru nastoupím na vysokou. První gap year byl hlavně o vidění míst, po kterých jsem toužila roky a nemusela jsem šetřit peníze, které jsem během něj vydělala.

Také jsem více váhala rozhodnout se pro druhý rok, což bylo divné, protože během prvního šlo všechno hladce a věděla jsem, že i druhý bude v pohodě. Neměla jsem moc času strávit doma mezi prvním a druhým rokem volna, takže jsem se před druhým cítila méně připravená opustit rodinu a kamarády podruhé, jelikož mi připadalo, že jsem se zrovna mezi ně vrátila.

11. Který gap year ti vlastně nejvíc pomohl?

Oba mi pomohly v různých směrech. První mi neskutečně zvýšil sebevědomí a víru v sama sebe. Cestovat sama mě bavilo a našla jsem spoustu nových kamarádů po světě, protože jsem se nebála se začít bavit s kýmkoli. Žila jsem svůj sen a viděla jsem úžasná místa, po kterých jsem snila tak dlouho.

Druhý gap year byl také skvělý, protože to byl rok, kdy jsem se konečně rozhodla, jaký obor chci studovat na vysoké. Byl také výjimečný tím, že jsem se vrátila na to samé místo v Americe, kde jsem pracovala a měla jsem štěstí, že se vrátili i moji kolegové z předchozího roku.

12. Jak jsi plánovala v průběhu gap yearu?

Měla jsem skvělou cestovní agenturu, která mi zarezervovala všechny letenky a několik hostelů, ale většinou jsem si všechno ostatní zařizovala sama, jak bylo potřeba. Měla jsem euro jízdenku na vlak, díky které jsem mohla jezdit po Evropě po dva měsíce, takže jsem se vždycky podívala na mapu, rozhodla se, kam pojedu a poté jsem zarezervovala hostel online a takhle jsem to dělala každý týden. Tím pro mě bylo vše dost flexibilní. Je to docela sranda měnit plány spontánně, a když k tomu ještě po cestě potkáte bezva lidi.

13. Jaké bylo vrátit se domů?

To bylo skvělý. Neviděla jsem moji rodinu 7 měsíců a po tu dobu mi strašně chyběli. Mamka s taťkou si pro mě přijeli na letiště a bylo to docela vtipné, jelikož já a moje kamarádka jsme na sobě měly trička s banány, která jsme si pořídily ve Vietnamu. Bylo to i trošku divné – být doma po sedmiměsíčním dobrodružství, a přesto se doma nic nezměnilo. Ke všemu jsem přijela domů na Vánoce, kdy je v Austrálii léto, takže návrat domů byl skvělý a nemrzelo mě tolik, že můj výlet skončil. Když jsem se vrátila podruhé, bylo to také super, ale už jsem tak nějak věděla, co očekávat.

Měla jsem to štěstí, že mi Charlotte o svých cestách s chutí a radostí vyprávěla a obdivuju ji za neskutečnou odvahu vydat se sama na tak dlouho pryč. Když jsem ji slyšela vyprávět příběhy z cest, po každé jsem pocítila osten závisti (v dobrém slova smyslu) a zatoužila jsem po takovém dobrodružství. Ačkoli mám již za sebou vysokou školu a asi bych měla vědět, co dělat, vzít si gap year mě láká víc, než začít pracovat…

ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 3

Máme tu poslední díl ze série článků o mé tříměsíční odborné zahraniční stáži v Jihoafrické republice. V prvním díle jsem prozradila, jak jsem se do JAR vůbec dostala a něco o životě a zajímavostech v zemi. V druhém díle jsem popsala první část výletů a dnes tu mám pro vás vyprávění o naší cestě do hlavního města Cape Town – Kapského města.

Cape Town = Kapské město

Náš poslední týden v JAR jsme strávily v Cape Town = Kapském městě, hlavním městě Jihoafrické republiky. Ze všech stran jsme slýchaly, jak je to krásné město a že je úplně jiné, než ostatní části JAR, multikulturní, je tam hodně turistů a více bezpečno, takže jsme se moc těšily. Jelikož jsme chtěly ušetřit, do Cape Town jsme cestovaly dálkovým autobusem z Potcheftroomu. To nás ale stálo čas a cesta autobusem trvala kolem 16ti hodin (to je mimochodem stejná doba jako letadlem z ČR do JAR 😊). Většinu času jsme jeli přes noc, takže cesta nakonec docela utekla. V autobusu jsme byly jediné bělošky a já na vlastní kůži pocítila jaké to je, když se člověk ocitne v menšině. Mnohem horší ale bylo, když jsme v noci zastavili na přestávku, rozsvítila se světla a my si všimly, že všude po zemi (a nejen tam) lezou černí brouci. V tu chvíli jsem toužila co nejrychleji usnout a probudit se až na místě.

Než jsme vyjely, předběžně jsme si naplánovaly náš program na každý den, abychom toho co nejvíce viděly. Prví zastávkou měl být místní FoodMarket a jelikož město člověk pozná nejlépe, když si ho projde pěšky, vydaly jsme se po svých. Dostali jsme se ale do zvláštní části města a cestou nás zastavil chlápek na motorce, který nás upozornil, ať dál raději nechodíme, jelikož to tu pro nás není bezpečné. Rozhodly jsme se tedy, že se raději půjdeme ubytovat. Ubytování jsme si zařídily přes stránku AirBnb a bydlely tak v krásném apartmánu u skvělé rodiny s výhledem na oceán. Odpoledne jsme se vydaly na obhlídku centra města do známé Long street, oblasti plné turismu, ale už od chvíle co jsme přijely do Cape Town, jsme měly divný pocit. Ve městě mé kamarádce někdo sáhl do batohu, ale naštěstí nic nevzal. Bylo kolem 6 odpoledne, slunce stále na obzoru a my už šly zpět do apartmánu. V tom nás začal obcházet chlap a začal zpomalovat a něco povídat. Nevšímaly jsme si ho, ale najednou vidím, jak z tašky vytahuje zbraň. Zastavily jsme se. Chtěl naše věci. Kamarádka začala sundávat batoh ze zad a pachatel po něm čapnul. Ona ho ale stále držela a tak jsem batoh také chytla. Když se nad tím zpětně zamyslím, vím, že jsme se nezachovaly dobře. V tu chvíli ale nad námi létali asi všichni strážní andělé, protože pachatel se nejspíš zalekl, strhl kamarádce stříbrný náhrdelník, který měla na krku, a utekl. Také jsme se rozběhly a zastavily se, až když jsme dorazily do apartmánu. Asi hodinu jsme beze slov seděly a nevěděly, co dělat. Když jsme se alespoň trochu vzpamatovaly, šly jsme to říct našim hostitelům, kteří nás velmi psychicky podpořili. Mluvily jsme i s policí, ale ti případ uzavřeli, jelikož jsme za pár dní odlétaly zpět do Čech. Snad jen, i taková JAR dokáže být, krásná i velmi nebezpečná zároveň!

Druhý den v Cape Town nás čekal výlet pryč z města, za což jsme po zkušenosti předešlého dne byly rády. Výlet jsme si zařídily přes zdejší agenturu. Ráno nás před vchodem agentury vyzvedl řidič Freddy, a poté jsme postupně vyzvedli i našeho průvodce Mika a další spoluvýletníky. Objeli jsme město stranou s výhledem na oceán, kde nás také čekala první zastávka na pobřeží Hout Bay. Tam jsme nasedli na loď a jeli se podívat na tuleně. Další zastávka byla u známé Boulders beach, domova stále se rozrůstající kolonie Tučňáků afrických = brýlatých. Cesta ještě chvíli pokračovala velkým truckem, potom jsme ale asi 5 kilometrů pokračovali sami na kole. Po přestávce na oběd nás čekal krátký výstup k původnímu majáku, odkud byl nádherný výhled na Cape Point a dále pokračovali podél Diazovy pláže k Mysu Dobré naděje = The Cape of Good Hope. Jde o místo, kde končí černý kontinent a nedaleko se střetávají chladné vody Atlantiku s tropickým Indickým oceánem. Měli jsme velké štěstí, že se povedlo počasí a my si tak mohli užívat neopakovatelné a nezapomenutelné oceánské scenérie. Rozloučili jsme se s modrozeleným burácejícím pobřežím Atlantiku a vydali se na cestu zpět.

I když jsme přijely navštívit město, svůj čas jsme převážně trávily v přírodě. Nedivím se, že je Cape Town označován jako jedno z nejkrásnějších měst světa. Nad Kapským městem se rozprostírají dvě hory – Table mountain (Stolová hora) a Lion´s head (Lví hlava). A právě vrchol hory Lion´s head byl naším dnešním cílem. Na místo jsme se nechaly dovézt Uber taxíkem. Taxíka si objednáte přes aplikaci v telefonu, kterou máte zároveň propojenou s kreditní kartou. Toto cestování je velmi pohodlné, spolehlivé a především bezpečné!! Po zbytek času v Cape Town jsme se dopravovaly už jedině přes Uber. Než vystoupáte na samý vrchol hory Lion´s head, obejdete horu o 360 °C, takže vás čeká panoramatický výhled na město ze všech stran. Odvážnější se mohou pokusit zdolat železné žebříky, my jsme ale raději zvolily pohodlnější cestu, i když o něco delší. Závěr výstupu byl docela náročný, protože jsme musely zdolat vysoké kamenné schody, ale ten výhled za to stál!

Lion´s head jsme zdolaly, takže teď byla na řadě Table mountain. Na internetu jsme si našly, že se na vrchol hory dá vyjít až 300 různými cestami, ale hrozí riziko ztracení se. Existuje ale jedna cesta, která je dobře značená a je dokonce nejkratší, ale za to nejnáročnější. Na vrchol hory a zase zpět jezdí i kabinová lanovka, ale my jsme se rozhodly vyjít horu po svých. Ke vchodu kabinové lanovky jsme se opět nechaly dovézt Uberem. Asi kiloment jsme šly podél hory, až jsme došly ke stezce Platteklip Gorge. Přímo před námi se tyčilo strmé kamenné schodiště. Ve třech kilometrech jsme musely zdolat převýšení 700m. Cesta nám trvala 2,5 hodiny. Moc jsme se nezastavovaly, spíše šly pomalu, ale plynule a zastávky si dávaly jen na pití. Přiznám se, že mi výstup dal pěkně zabrat, ale ten vítězný pocit po zdolání je nezaměnitelný. Procházely jsme se po plochém vrcholu a kochaly se tím opětovným výhledem na město a oceán, který ovšem jen tak neomrzí. Dolů už jsme se svezly kabinkovou lanovkou.

Shodou náhod zrovna ve stejnou dobu, co jsem byla v JAR, studovala na Stellenboschské univerzitě kousek do Cape Town i moje kamarádka Lucka z Čech. Domluvily jsme se, že za námi ještě spolu s jejími dvěma kamarády do Cape Towm přijede, aby nás seznámili s krásami města. Nejprve jsme si nabili kartičky na městkou dopravu a dovezli se ke kapskému Waterfrontu – nejstaršímu pracovnímu přístavu. Dnes jde o velmi turistické místo plné obchodů se suvenýry, stánky s jídlem a pobřežími s výletními loděmi. Zastávka nemohla chybět ani v Bo-Kaap, oblasti známé barevnými domky. Jednou z posledních návštěv měl být Castle of good hope, nejstarší zachovalá budova místních kolonizátorů, ale přišli jsme zrovna když zavírali.

Byl před námi poslední den v Cape Town a večer jsme odjížděly dálkovým autobusem zpět do Potchefstroomu. Sbalily jsme své minimalistické batůžky, rozloučily se se svými hostiteli a byly odhodlané si poslední den naplno užít. Měly jsme naplánováno, že město projedeme známým červeným vyhlídkovým autobusem Hop on Hop off. Je to skvělý způsob, jak můžete vidět opravdu celé město a jeho okolí. V kanceláři Hop on Hop off si můžete zakoupit buď jednodenní, nebo dvoudenní jízdenku (ta je samozřejmě výhodnější).

S jízdenkou už poté můžete zvolit jakoukoliv z několika tour a během každé z nich můžete vystoupit na několika místech a ty blíže prozkoumat. Na našem seznamu „Musíme vidět a zažít“ zbývalo už jen vykoupat se v oceánu. Abychom využily čas, zvolily jsme nejdelší okruh, který zároveň vedl podél pobřeží. Atlantský oceán je velmi chladný, měl jen asi něco kolem 10 °C, takže jsme se nakonec nekoupaly, ale jen si smočily nohy. Prošly jsme se podél pobřeží, nastoupily zpět na vyhlídkový autobus a nechaly se dovézt zpět do města. Měly jsme trochu obavy, jaká bude situace na autobusovém nádraží a zda najdeme ten správný autobus, ale vše proběhlo bez problémů. Vrátily jsme se zpět do Potchefstroomu a druhý den se loučily s JAR už definitivně. Přišel totiž čas, letět domů.

ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 1
ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 2

ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 2

Jihoafrická republika, zem, kde střídá černá bílou, pohostinnost násilí, dechberoucí příroda špínu, bohatství chudobu, úsměvy nemoci. Bylo to období velkého sebepoznávání, radosti a smutku, nadšení a zklamání, vzrušení a strachu.

V rámci tříměsíční odborné zahraniční stáže v JAR, o které si můžete více přečíst v mém prvním díle, se nám s kamarádkou podařilo uskutečnit i několik výletů a zažít spoustu dobrodružství, na které se teď společně podíváme.

01 – Jihoafrická savana i sníh

Jihoafrická republika patří mezi nejkrásnějších africké země. Leží na úplném jihu Afriky a je obklopena jak Atlantským, tak Indickým oceánem. Tato zem se vyznačuje etnicky pestrým obyvatelstvem a kromě toho disponuje i nádhernou přírodou, nerostným bohatstvím a vyspělou ekonomikou.

Pilanesberg

V Jihoafrické republice se nachází mnoho národních parků, proto co by to bylo za cestu sem, bez návštěvy alespoň jednoho z nich. Prvním naším výletem tedy byla návštěva Národního parku Pilanesberg skrze agenturu Mags tour. Národní park Pilanesberg se nachází v North West provincii západně od Pretorie. Cesta tam z Potchefstroomu, místa, kde jsme žily, trvala asi 2-2,5 hodiny. Národní park jsme nejprve projely autem s lidmi z agentury a odpoledne velkým safari autem. Měly jsme velké štěstí a viděly tři zvířata z velké pětky – lva, nosorožce a slona. Dále také žirafy, zebry, geparda, impaly, hrochy a další zvířata. Některá zvířata beze strachu procházela těsně vedle nás. Teplý tropický vzduch, africké slunce, savana a volně pohybující se zvěř, to vše jsem znala jen z obrázků a televize a teď to prožívám. Nepopsatelný zážitek. Jediné, co se mi nelíbí, že ani zde zvířata nežijí takto pohromadě přirozeně, ale jsou přivezena z různých oblastí.

Drakensberg = Dračí hory

Po dlouhém rozhodování a vůli osudu jsme se na další dobrodružství nakonec vydaly na čtyřdenní výlet do Drakensberg = Dračích hor, pohoří ležící podél hranic s Lesothem, vysoké přes tři tisíce metrů. I sem jsme jely skrze agenturu Mags tour a cesta na místo trvala asi 4 hodiny. Jak jsme přejeli hranice provincie, krajina se začala proměňovat. Už to nebyly jen žluté stráně, ale krásná dech beroucí zeleň. První den jsme byly ubytované v luxusním apartmánku, kde jsme měly i vlastní koupelnu s vanou. Po příjezdu jsme měly volné celé odpoledne, ale nechtěly jsme se unavit před třídenním hikingem, tak jsme se jen nezávisle procházely celým komplexem a neznámou krajinou. Po těch 2 měsících ve městě to bylo jako pohlazení po duši. Přišly jsme si jako v jiném světě, té krásy jsme se nemohly vynadívat a to byl teprve začátek.

Ráno jsme otevřely oči a venku pršelo. Náš první déšť v Africe. To je přece úžasné, jen kdybychom dnes nešly na výstup do hor. Cestu do Dračích hor jsme před výjezdem na stáž neplánovaly, takže jsem na hiking nebyly vybavené. Na nohou jsme měly kecky a látkové legíny a batoh bez ochranného návleku proti dešti. Ještě že jsme si vzaly ty velké pytle na odpadky, do kterých jsme daly všechny věci z batohu 😊. Náš průvodce černoch z nás měl srandu. Co jsme započali první krok, nohy jsem měla úplně mokré, ale věřila jsem, že to zvládnu. Zdálo se, že to bude vcelku pohodová cesta, než jsme došli k opravdu strmému srázu. Říkala jsem si, že jsme asi špatně odbočili, ale náš průvodce začal mluvit něco o „challenge“ a ukazoval nahoru. Máme si prý dávat pozor, že to bude trochu klouzat. No paráda. Moje kecky, déšť a tenhle strmý sráz. Nakonec jsme to se vzájemnou pomocí všichni nějak zvládli. Odměnou nám byl výhled na krásné ZASNĚŽENÉ vrcholky afrických hor. Tam prý budeme pokračovat. A tak jsme opravdu šli. Za chvíli se objevil sníh a moje nohy už nebyly jenom celé mokré, ale také zmrzlé až na kost. Sníh pod nohama, mlha, vítr a zima, to je prosím Afrika. Když už přestalo pršet a já zvládla i sestup po sněhu, přišlo bláto. Šlo se mi špatně, ale i tak jsem vítězně došla do cíle. Tam nás ale čekal šok. Protože jsme chtěly ušetřit, zaplatily jsme si apartmán se sdílenou kuchyní a koupelnou. Dostaly jsme malý pokoj se dvěma postelemi, kde byla ukrutná zima a v koupelně netekla teplá voda. Zabalily jsme se do všech dek, co jsme našly a šly si lehnout. Naštěstí nás zachránili dva opraváři, kteří k nám přišli opravit zásuvku. Domluvili nám přestěhování do jiného pokoje, kde nebyla taková zima, a přinesli nám topení do zásuvky. Na něm jsme usušily všechno mokré oblečení a boty z túry. Uvařily jsme si čaj a sedly si před náš apartmán, kde jsme měly úžasný výhled na Dračí hory. A bylo nám hezky!

Další den bylo již od rána nádherné počasí a svítilo sluníčko. Nejprve jsme se s naším novým průvodcem svezli autem na místo, kde začínala naše túra. Pěší cesta byla vcelku bezproblémová, jen hodně klikatá. Takové horské serpentýny. Už jsem si myslela, že mě dnešní den nic nepřekvapí, když v tom průvodce začal zase něco o „challenge“. Za chvíli jsme došli k jakýmsi žebříkům, lépe řečeno, kovovým konstrukcím upevněným ve skále. Na ty žebříky prý polezeme. Žádné jištění, nic, jen hluboká propast pod námi. Vždyť já se ale nebojím výšek, to nějak půjde. Musela jsem si stále v mysli opakovat, že to zvládnu, jen se hlavně nekoukat dolů a soustředit se na TEĎ A TADY! Zvládli jsme to. Odměnou nám byl opět úžasný výhled do kraje. Byly jsme ve výšce skoro 3000 m. Za chvíli jsme došli k druhému nejvyššímu vodopádu na světě – Tugela. Má bezmála jeden kilometr výšky, ale vodu neměl skoro žádnou. Průvodce nás již po cestě varoval, ať se na něj nezlobíme, když vodopádem nepoteče žádná voda, v zemi panuje období sucha. Nějak mi uniklo, že dál pokračujeme cestou zpět, což znamená, znovu zdolat ty nebezpečné žebříky a tentokrát dolů. Myslela jsem si, že vážně nemám strach z výšek, ale tato zkušenost mě vyvedla z omylu. Každopádně jsem to zvládla, překonala samu sebe a opět vítězně došla zpět do dalšího cíle.

Třetí, a také poslední den hikingu, jsme měly jít sami bez průvodce. Měly jsme mapu a instrukce, takže jsme doufaly, že se neztratíme. K našemu štěstí jsme ráno u recepce potkaly mladý pár z Anglie, který se chystal jít stejnou cestou a šel s nimi také jejich nosič zavazadla, který samozřejmě cestu moc dobře znal. Nabídli nám, jestli se chceme připojit, tak jsme samozřejmě přikývly. Od rána bylo opět krásné počasí a hlásili ještě tepleji. V horách jsme během 4 dnů zažily všechna roční období, ale to je prý běžné. Stačily jsme zmoknout, zmrznout, zase rozmrznout a ještě se spálit od sluníčka. Každý den jsme šli také úplně jinou cestou a krajinou. Kamkoliv se ale člověk ohlédl, ten pohled bral dech. Poslední den byl nejpohodovější, ale už mě dost bolely nohy. Odměnou nám byly krásné přírodní bazény, kde jsme se sice nevykoupaly, ale alespoň se osvěžili a chvilku oddechli. Byl to celé úžasný zážitek a Dračí hory se řadí mezi nejkrásnější místa, kde jsem za svůj život zatím byla. Nedokáži pořádně slovy popsat, jak jsem se cítila, byly to pocity vnitřního boje, přemáhání, úzkosti a strachu, ale také vítězství, štěstí, vzrušení, vděčnosti a radosti. Jestli někdy budete mít to štěstí a dostanete se do JAR, určitě zavítejte do Dračích hor.

ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 1
ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 3

ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 1

Jihoafrická republika je země plné protikladů, nádherná, ale také nebezpečná zároveň.

V prvním díle mého vyprávění se dozvíte o životě a zajímavostech v JAR, příště vám prozradím zase něco o výletování a místech, která zde můžete navštívit. Tak jdeme na to.

V rámci studia Sociální práce na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích jsem si, spolu s mojí kamarádkou Natálkou, splnila jeden ze svých snů a na tři měsíce vycestovala na odbornou zahraniční stáž do Jihoafrické republiky.

Letěly jsme z Prahy a let, s jedním přestupem v Dubaji, trval okolo 16ti hodin. Na letišti v Johannesburgu v JAR už čekal náš řidič Bertie, který nás dovezl na místo, které se na následující 3 měsíce stalo naším domovem. Město Potchefstroom leží v severo-západní provincii JAR a sídlí zde Potchefstroom kampus North-West University, kde jsme byly vedeny jako mezinárodní studentky sociální práce. V kampusu jsme také byly ubytovány. A ne, nebydlely jsme v chatrči, jak si mnozí moji známí před mým odletem mysleli 😊. Měly jsme vlastní apartmán s kuchyní a koupelnou. O tom se nám snad ani nesnilo.

Do JAR jsme přiletěly na začátku srpna, kde zrovna končila zima a začínalo jaro. Nečekala jsem, že se v Africe dočkám chladných rán, kdy teplota na teploměru klesne až pod nulu. Odpoledne ale bylo kolem 25 °C a postupem času se teplota neustále zvyšovala.

Jelikož jsme chodily na praxi do organizací, které sídlily téměř na opačném konci města, koupily jsme si kola a po městě se dopravovaly na kole. S tím by nebyl žádný problém, jen kdyby se v JAR nejezdilo po druhé straně, než u nás 😊.

Jihoafričané jsou národ plný masožroutů a konzumentů nezdravého jídla, což nás upřímně moc nepotěšilo 😊 . Jak už jsem ale zmínila, měly jsme vlastní kuchyni, takže jsme si převážně vařily. Ve městě bylo několik menších obchodů s potravinami a dokonce velké obchodní centrum, kde se daly pořídit základní surovina jako obiloviny, luštěniny, zelenina a ovoce. Ceny byly srovnatelné s cenami u nás. V JAR se platí tzv. Jihoafrickými randy. 1ZAR je v přepočtu asi 1,8 jedné koruny české. Doufaly jsme ve větší výběr ovoce a zeleniny, nakonec jsme skončily u banánů a avokád, ale zase stály za to! Voda z kohoutku nebyla pitná, proto jsme si ji vozily v kanistrech z obchodu.

Ve městě jsme se setkaly s několika neobvyklými zaměstnáními. U silnic lidé prodávali nejrůznější ručně vyráběné výrobky a u semaforů, když jsme čekaly na červené, nám nabízeli noviny, ovoce či elektroniku. Na parkovištích postávali muži ve žlutých vestičkách, kteří za drobné navigovali řidiče aut při vjezdu a výjezdu na parkovací místo. Na čerpací stanici jste nemuseli vylézat z auta, ale obsluha vám natankovala, mezi tím umyla okna auta, a nakonec přinesla platební terminál.

Důvod, proč jsme letěly na odbornou zahraniční stáž právě do JAR bylo vykonávání praxe v sociálních zařízeních. Navštívily jsme dvě organizace. První organizace byla NW Mental Health, která pracovala s lidmi s fyzickým, psychickým a intelektuálním postižením. Organizace nás dále vysílala do dvou speciálních škol, denního a komunitního centra. Bohužel ani za 3 měsíce našeho pobytu nebyly jihoafrické úřady schopné nás registrovat jako mezinárodní studentky sociální práce, proto jsme s klienty mohly pracovat vždy jen s dohledem jiného pracovníka. Ve speciálních školách jsme dětem pomáhaly s učivem nebo si s nimi hrály. Komunikace byla složitá. Úředním jazykem v JAR je sice angličtina, mnozí ji však ovládají jen velmi málo. Dalším jazykem, kterým mluví bílí obyvatelé, je afrikánština a dále se zde používá 10 černošských jazyků. V oblasti, kde jsme pobývaly, se mluvilo tzv. Tswanou. Do denního centra, které se nacházelo za městem v tzv. townshipu, oblasti, kam byli za minulého režimu apartheid odsunuti černí a barevní, nás z NW Mental Health vozili v kufru auta a jednou jsme se s pracovnicí černoškou z organizace svezly i tzv. Black taxi. Bílí těmito taxi prakticky nejezdí a ani se jim to nedoporučuje. I když je to už přes 20 let od pádu režimu, cítila jsem v zemi mezi jednotlivými národy určité napětí.

Druhá organizace, kde jsme vykonávaly praxi byla Khulisa Social Solution, která bojovala proti kriminalitě a násilí v JAR. JAR je země s nejvyšší kriminalitou na světě. Skrze tuto organizaci jsme se účastnily skupinových sezení lidí, kteří spáchali lehčí formu nějakého trestného činu, navštívily policejní stanici a soud nebo se podílely na organizaci akce FunWalk, která upozorňovala na násilí na ženách.

Ve volném čase jsme v JAR podnikly i několik výletů, o tom ale zase příště 😊.

Afrika mě nadobro změnila a já si uvědomila, co je pro mě opravdu důležité.

Dumela (ahoj ve Tswaně)

ZA POZNÁNÍM DO JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY – ČÁST 2

NÍZKONÁKLADOVÉ CESTOVÁNÍ

Snad každý rád cestuje, jenže se jedná o nákladnou záležitost. Cestovat a bydlet ZADARMO či s minimálními náklady? I to je reálné. Mám tu pro vás dva typy, jak ušetřit na ubytování, pokud vám nesejde na luxusu, ale za to rádi poznáváte nové lidi a milujete dobrodružství. Cestovat by měl každý, poznáte při něm svět, a i sami sebe, je to opravdu nejlepší životní investice.

Kempování

Kempování není jen o tom, spát na tvrdé zemi a klepat kosu. Nejen, že kempování téměř nic nestojí, ale v kempu často potkáte i nové a zajímavé lidi. Žádný hotel se nevyrovná nočnímu pozorování hvězd v přírodě a to nemluvím o perfektním raním osvěžení pod studenou sprchou, či pozorování východu a západu slunce. Kempování je prostě jedno velké perfektní nízkonákladové dobrodružství.

Couchsurfing

Doslovně přeloženo jako „surfování na gauči“. Jedná se o to, že vám různí lidé z celého světa umožní přespat u nich doma, nejedná se nutně pouze o gauč. V rámci mého cestování jsem měla i možnost vlastního pokoje. Je to trošku na způsob Airbnb s tím rozdílem, že tato možnost je úplně ZADARMO.

Couchsurfing je už celosvětově rozšířen a nemusíte se ho vůbec bát, na jednotlivých profilech si můžete přečíst i nejrůznější recenze a vybrat si tak toho nejvhodnějšího hostitele. Velkou výhodou je i to, že vám hostitelé poradí, kam zajít, co si ve městě a v okolí prohlédnout, kde se najíst, nejlepší bary (často vás neváhají do baru doprovodit) apod.

Do couchsurfingu se můžete registrovat na www.couchsurfing.com. Držím palce při vašich cestách a budeme rádi, když se podělíte o vaše zážitky z cest. A pokud vás zajímají inspirativní příběhy nasbírané během cestování, pak doporučuji knihu od Lukáše Kerharta Cestování – nejlepší životní investice.

CAMP USA

Jako spoustu studentů jsem ani já neodolala možnosti strávit léto prací v zahraničí. Pro nás studenty existuje mnoho programů, všechny jsou lákavé a je těžké si mezi nimi vybrat. Pro mě to naštěstí bylo docela rychlé a snadné rozhodnutí – kamarádka mi vyprávěla o svém létě v USA v rámci programu Work and Travel a tím ve mně zažhnula první jiskru.

Kontaktovala jsem Student Agency, abych se dozvěděla o programu více, a zároveň jsem podrobila kamarádku křížovému výslechu, abych měla co nejvíce informací. Nakonec jsem získala dostatek podkladů (kéž bych s takovým zápalem sbírala data pro seminárky) a učinila jsem finální rozhodnutí – program Work and Travel byl mimo mé finanční možnosti.

Ovšem ve Studentovi mi pohotově nabídli program Camp USA, v rámci kterého pracujete pouze v kempech, kterých je v Americe požehnaně (i spousta různých druhů). Můžete pracovat buď jako support staff (uklízení, kuchyně), nebo jako counselor (máte na starost děti). Velikou výhodou je, že kemp vám platí, oproti programu Work and Travel, ubytování i stravu. Pověděla jsem o tomto programu svému sponzorovi (samozřejmě, že mám zbytečných čtyřicet táců, ale chtěla jsem do svého dobrodružství zapojit i další lidi) a ten souhlasil. Pojďme si nyní říci, co nás smrtelníky čeká, pokud se rozhodneme a seženeme finance.

Když si vyberete, na jakou pozici se chcete hlásit (já se hlásila na support staff), spustí se kolotoč obíhání, shánění, potvrzování, placení – zkrátka zařizování milovaného papírování. Měli byste svůj životopis a motivační dopis vyšperkovat a zaměřit na danou pozici, na kterou se hlásíte. Vyzdvihněte své zkušenosti v daném oboru. To nicméně potvrdí i doporučení od zaměstnavatele. Čekají vás ovšem další dokumenty, zkontrolujte si platnost pasu, či si pořiďte nový – pas může celý proces zpomalit, pokud si ho musíte vyřídit.

CO TEDY KONKRÉTNĚ POTŘEBUJI?

Nejlepší bude, když vám popíšu, co vše jsem musela doložit při registraci já.

potvrzení o studiu, motivační dopis, životopis, potvrzení od lékaře
2 doporučení (zaměstnavatel a třídní učitel např.)
potvrzení o schopnostech a dovednostech hodících se pro support staff či counselora (dotazník, kde např. moje vedoucí z řeznictví potvrdila, že umím pracovat s nožem v ruce…)
krátké video, kde jsem o sobě sdělila základní informace (dobrovolné)
pas, mezinárodní řidičák (řidičák jsem při registraci nepřikládala, ale určitě si jej také vyřiďte)

Veškerá doporučení si má agentura ověřila telefonicky. V momentě, kdy jsem měla vše potřebné vyřízené, došla jsem do agentury v Českých Budějovicích a spolu s předložením dokumentů jsem i zaplatila necelých 13 tisíc korun. Ještě jsem v kanceláři musela vyplnit anglicky dotazník a podstoupit interview v angličtině, aby si ověřili moji úroveň.

CHCETE MĚ?

Následuje založení vašeho profilu na internetu americké agentury, která nabírá pracovníky z celého světa prostřednictvím společností v dané zemi. Profil vyplníte, dojde ke schválení a následně je zveřejněn, aby si ho majitelé kempu mohli prohlédnout během hledání nových posil. Poté směle čekáte a každý den kontrolujete e-mail, jestli si vás už někdo vybral. Já jsem na nabídku práce čekala asi měsíc a v momentě, kdy jsem ji objevila v mailu, o tom věděla asi celá kolej.

Když vás kontaktuje ředitel kempu, následuje skype pohovor, kde si vás trošku proklepne a popíše vám, jak to u nich chodí. Není se čeho bát, pro mne to byl milý rozhovor, ale je třeba se připravit – sepsat si např. pár otázek, na které se ředitele chcete zeptat, abyste nevypadali jako naprostí ignoranti. Jakmile máte zajištěnou práci, začne vyřizování víza. Nejdříve obdržíte formulář DS-2019, se kterým nakráčíte na americkou ambasádu v Praze. Na ambasádu se objednáte na internetu po strávení několika hodin u dotazníku, kde vám pokládají samé lepší otázky. „Máte ve svém okolí teroristu?“ „Používáte drogy?“ „Jste mentálně v pořádku?“ Ale jistě, mezi mé nejbližší přátele se řadil bin Ládin, společně jsme ujížděli na kokainu a mentálně se necítím v pořádku, ale to vám přeci nebudu přiznávat. Tip pro brýlovce jako jsem já – přineste si průkazovou fotku, kde jste bez nich.

Pokud vízum obdržíte, na nic neváhejte, kupujte letenku a užívejte si léto!

NĚCO NAVÍC

Nevím, jak teď program Camp USA bude fungovat konkrétně u Student Agency, ale rozhodně to není jediná agentura, na kterou se můžete obrátit. Pokud vás tento program zaujal, udělejte si průzkum, kdo všechno vás může do USA dostat. Já například letos vycestuju na to samé místo se slovenskou agenturou.

Pro zajímavost přikládám odkaz na webové stránky mého kempu a zveřejním i nějaké fotečky, abyste získali lepší přehled z konkrétního příkladu.

webové stránky: http://www.covewoodlodge.com/

Já a moji kolegové (spolubydlící, kamarádi)

Na výletě s dětmi jako záskok

VZPOMÍNKY Z CEST

Stačí pouze aktivace jedné části paměti, abychom si vzpomněli na určitou událost. O naší paměti se dá říci, že je jako mozaika, stačí pouze pár dílků a naše paměť už si dokáže najít zbylé části a poskládat si tak určitý „obrázek“. Avšak náš mozek si nepamatuje události úplně přesně, pamatuje si dobře ten hlavní celek, ale už si nepamatuje detaily, které jsou často také velmi důležité.

Uchování vzpomínek z cest

Jak už jste se o mně možná mohli dočíst, tak miluji cestování. V poslední době cestuji velmi často a je pro mě obtížné pamatovat si všechny události, všechny vzpomínky a pocity a dojmy z cest. Není pro mě obtížné udržet v hlavě události, které se odehrály, ale především mé pocity z navštíveného místa, které jsou pro mě nejcennější. Abych si všechno dobře uchovala v paměti, tak si tvořím svou vlastní mozaiku, která mi pomůže vybavit si vše i do nejmenších detailů. Stejně tak to můžete udělat i vy.

Pohledy, nejen jako dílky mozaiky

Pohledy působí především na mou zrakovou paměť, díky které si dokáži vybavit, jak dané místo vypadalo a začnu si daný den v místě vybavovat. Je to taková komplexní propojená síť, kterou ještě utvrzuji tím, že zezadu pohledu si napíši zážitky a příběhy z navštíveného místa. Čímž se ve mně probouzejí i pocity a to, jakým způsobem na mě navštívené místo působilo.

Na každém místě, v každém parku, v každém městě, kde se kdy nacházím, tak si koupím pohled. Ještě ten den, kdy tyto místa opustím, si na pohled napíši, co jsem ten den viděla a zažila. Například úsměvné události, co se mi na daném místě nejvíce líbilo, jaké mám z tohoto místa pocity a dojmy. Ale hlavně to nejdůležitější, zda bych se tam ještě někdy v budoucnosti vrátila. Na pohled napíši i datum, abych přesně věděla, kdy se, co odehrálo. Často jsem dopadla tak, že jsem v jednu ráno psala při světle telefonního mobilu a zapisovala svůj den a stálo mi to za to. Dokud mám vše čerstvě v paměti, tak to chci zaznamenat. Z pohledů jsem si jinak vytvořila album, takže je mám všechny pohromadě a chronologicky uspořádané.

Přidanou hodnotou je i to, že nemusím řešit suvenýry. Tyto pohledy jsou to nejkrásnější, co si z cest mohu přivést, jsou to mé vzpomínky.

Jasně tento problém můžete řešit i deníky apod. 🙂

ISLAND V 7 DNECH

Island, nádherná země známá svoji krásnou přírodou a nehostinnou krajinou. Mnoho lidí se sem vydává hledat dobrodružství a zažít tak nezapomenutelné okamžiky. Ani já jsem neodolal a rozhodl se na tento ostrov vypravit.

Byl to od malička jeden z mých největších cestovatelských snů a díky mé kamarádce Míše Trykarové, se mi podařilo procestovat Island způsobem, jaký jsem ani nečekal. Míša na Islandu žila a pracovala téměř rok. Dokonce si sem nechala dovést trajektem i své auto a díky tomuto autíčku jsem neztvrdnul jen na pár místech a neutratil hromadu peněz za půjčení auta. Společně s červeným peugeotem jsme procestovali po okraji celý Island, což bylo fantastické. Měl jsem příležitost vidět opravdu mnoho z Islandské přírody.

Pro fanoušky krátkých článků vkládám na konec video z tohoto tripu, dokonale vystihující celou cestu a zážitky, které jsme během našeho výletu zažili. Video vás neochudí ani o mapu a názvy míst, které jsme navštívili a prozkoumali. A pro ty, co rádi čtou a užívají si kouzelných fotek, pusťme se do toho!

1 den: Příjezd

Přistál jsem kolem 4. hodiny odpoledne místního času na letišti Keflavík a s Míšou jsem měl sraz až druhý den ráno. Využil jsem tedy volného dne, abych si prohlédnul Reykjavík. V první řadě jsem se ovšem musel nějak dostat z letiště, protože kolem je prakticky jen pustina a do hlavního města to není zrovna blízko. Doporučuji si dopředu zabukovat lístky od společnosti FlyBus, která jezdí se svými autobusy celodenně jedinou linku, a to letiště – Reykjavík, a když si připlatíte, tak vás odvezou i k místu vašeho ubytování. Rozhodl jsem se přečkat svoji první noc v bushotelu, kde spíte společně s dalšími návštěvníky v pokojích na palandách. Je to poměrně levné, postele a pokoje vypadají dobře a nepřijdete ani o hezkou společenskou místnost, kde se můžete seznámit s lidmi z různých koutů světa, nehledě na to, že odsud máte blízko jak centrum, tak i oceán.

Po příjezdu do bushotelu jsem neváhal, nechal si věci na pokoji a vyrazil prozkoumat Reykjavík. Moc nejsem na takové kulturní věci, jako jsou města a památky, a tak jsem se zde dlouho nezdržel a pádil rovnou k oceánu. Cestou k vodě se mi hned přihodilo několik věcí. Nejdříve mě asi půl hodiny pronásledoval nějaký lesní bezdomovec – musel jsem přidat do kroku, abych ho setřásl. Chvilku na to jsem pomáhal cyklistovi „přebrodit“ kolo přes vykopanou propast, a nakonec jsem se dostal do řeči s místním otužilcem, který se brouzdal v oceánu. Den se poměrně vyvedl a i na obloze se drželo slunečné počasí.

2 den: Od vodopádů k procházce po ledovci

Druhý den brzo ráno mě Míša vyzvedla a hned jsme vyrazili na naší okružnou jízdu kolem Islandu. První zastávkou byly nádherné vodopády Seljalandsfoss a Skógafoss a před setměním jsme se ještě stihli projít po ledovci Sólheimajökul, který byl krásně pokrytý sopečným prachem, ale i tak to klouzalo jako čert. Pokud se tedy rozhodnete po něm nějakou chvíli drápat bez vybavení nebo speciální obuvi, tak si dávejte veliký pozor a našlapujte opatrně ať neuklouznete a nezlomíte si nohu. Taky by mohla vaše cesta skončit dřív, než začala.

Asi hodinu jsem si užíval procházení po ledovci, než se začalo stmívat a musel jsem se vrátit dolů a najít vhodné místo na stanování. Nakonec jsme to zalomili na mechovém porostu vedle silnice. Mimochodem, na Islandu narazíte na míle dlouhé pláně vyvřelé lávy pokryté hustým mechem měkkým jako peřinka – vypadá to opravdu nádherně.

3 den: Hurá až k cíli!

Snažili jsme se každý den vstávat po 6. hodině ranní, abychom toho stihli vždycky co nejvíce. Sotva vysvitlo slunko a my už jsme měli sbalený stan a namířeno do kaňonu Fjabrárgljúfur. Bylo nádherné slunečné počasí, ještě nikde žádní turisti, a až na ten silný studený vítr to byl krásný start do dalšího dne. Prohlédli jsme si kaňon z vrchu, udělali několik fotek a vyrazili na další místo, kde nás konečně čekal pořádný hike. Ještě před odjezdem jsem si chtěl udělat vydatnou snídani, jenže kvůli tomu silnému větru to byl téměř nemožný úkol a Míša už ztrácela trpělivost s čekáním. Nezbývalo mi nic jiného než to zabalit a vychutnat si tu luxusně studenou hruškovou nutriční kaši pěkně za jízdy v autě.

Namířili jsme si to přímo do Skaftafell, kde jsme si zvolili tu nejnáročnější trasu, což byla skvělá volba, jelikož jsme na cestě nepotkali ani živáčka. Hike nám trval tam a zpět celé odpoledne. Během cesty máte možnost užít si spousty výhledů a různorodé přírody. Na své si přijde i hustý porost, řada potůčků a strmých a úzkých kopců, ale nejvíce oceníte finální posezení u vody s výhledem na led, sníh a zamrzlý vodopád, tak hurá až k cíli!

4 den: Magnificent view

Opět jsme nemrhali časem a vstali pěkně před vysvitnutím prvních slunečních paprsků. Než jsme sbalili stan a všechny věci, už bylo hezky vidět a počasí nám opět přálo. Ráno začalo krásným slunečným svitem, které vás doslova nabíjelo pozitivní energií.

Tentokrát naše první zastávka byla na naprosto magickém místě, které se nazývá Jokullonid. Tohle místo mě úplně nadchlo a vyvolávalo ve mně skvělý uspokojivý pocit. Myslím, že bez zbytečného odkladu, zde mohu rovnou přiložit fotografii, která vám dá mnohem více než sebedetailnější popis.

Po tomto skvělém startu do dalšího dne nás nohy, respektive kola našeho nadupaného vozidla, zavedly do staré zachovalé vikingské vesničky Stokksnes. Tato vesnička se schovává za horou s mrakovou čepičkou a k jejímu prozkoumání vám brání už jen nesmyslných 10 eur, které se u průsmyku vybírají.

Střechy většiny budov byly pokryté mechem a celá vesnice byla ohraničena vysokou palisádou s pár malými věžičkami, na které jste si mohli vylézt. Žádné zábrany v osadě nejsou, ani průvodci nebo hlídači, takže si můžete prozkoumat všechny budovy skrz na skrz, ale počítejte s tím, že většina z nich bude uvnitř lehce pod vodou, jako většina povrchu v celé vesnici.

Dále následovala dlouhá jízda až do Mývatnu, kde nás čekalo snad nejvíc aktivit z naší cesty kolem Islandu. Cestou tam jsme však stihli udělat ještě několik zastávek u několika vodopádů (ano, těch je na Islandu opravdu hojně, ale třeba takový Hengifoss za zastávku určitě stojí).

Jakmile jsme dorazili do Mývatnu, utábořili jsme se v místním kempu a dopřáli si konečně vysněnou sprchu, udělali jsme si večeři a šli poctivě spát natěšeni na další den (tahle noc byla snad nejstudenější, klepal jsem se jak osika).

5 den: Peklo?

Pátý den jsme si to zamířili přímo do samotného „pekla“. Po rozbřesku jsme navštívili geotermální pole Hverir nedaleko islandského jezera Mývatn, které je plné bublajícího bahna, horkých jezírek, sirných nánosů a kouřících průduchů. Celé prostředí působí jako sci-fi film z jiné planety.

Po vyproštění z pekla jsme vyrazili na podobně ďábelské místo, a to přímo do kráteru Vítí v oblasti Krafla. Dnes je tento kráter zatopený vodou a své jméno získal v době, kdy lidé věřili, že pod sopkami se nachází peklo. Takže to, že míříme do pekla, nebyl až tak úplně jen řečnický obrat.

Po těchto ohnivých místech následovala cesta k masivnímu vodopádu Dettifoss s největším obsahem vody v Evropě. Je to opravdu skvělý, dech beroucí pocit, stát vedle tohoto velikána a nechat do sebe narážet větrem unášené kapky z dopadající vody. A jelikož mám rád trochu toho adrenalinu v krvi, tak jsem se rozhodl udělat nějakou amazing fotku, která mi bude připomínat tento okamžik. Skočil jsem si na výstupek ze skály a sedl na jeho okraj. Skvělý pocit, skvělá fotka, ale pak lézt zpátky…

Kráterů není nikdy dost a musím říct, že tento jsem si opravdu užil. Hverfjall – sopečný kráter, který svým tvarem dominuje krajině kolem jezera Mývatn. Už nemusím nic doplňovat, podívejte se sami na krátké minutové video. Jo, a vítr mi zde odnesl moji oblíbenou čepici.

Tento nabitý den jsme zakončili v místních termálních pramenech. Naprosto skvělá relaxace! Ale vlastně, tímto náš den ještě neskončil. Míša v té době pracovala na svém kalendáři z Islandu a za každou cenu potřebovala udělat jednu fotku na jednom speciálním místě, které bylo absolutně mimo kurz na nejvzdálenější pozici Islandu desítky kilometrů daleko. Vypravili jsme se tedy ještě na jednu cestu. Když jsme tam dorazili, tak už byla úplná tma a v takové tmě toto místo nahánělo celkem hrůzu a monumenty vypadaly jako nějaké mimozemské objekty. Přesvědčte se sami.

6 den: Za velrybami a hurá domů

Blíží se pomalu konec naší výpravy, a ještě jsme neprozkoumali tajuplný oceán. Vydáváme se proto vstříc do hlubin Severního ledového oceánu, unášeni větrem do neznáma. Ano, takhle krmím své kamarády, ale k vám budu upřímný. V Húsavíku jsme si koupili vstup na loď a společně s posádkou jsme vyrazili na oceán pozorovat velryby. Celá plavba trvala přibližně 3 hodiny.

Před námi byla už jen dlouhá cesta napříč poslední třetinou ostrova. Zastavili jsme se u několika dalších vodopádů, pohladili a nakrmili divoké koně, viděli nahánění ovcí a najednou byl konec tohoto neskutečného výletu. Míša mě vysadila v noci na letišti a já už jen čekal do 6 ráno na svůj let domů.

Tímto bych chtěl Míše poděkovat za skvělý zážitek! A mimochodem, Míša je vášnivá cestovatelka a prozkoumala už opravdu velký kus naší planety, tak se neváhejte podívat na její instagram, kde narazíte na spousty úžasných fotek z jejích cest!

A jak jsem na začátku slíbil, zde je video z celé naší výpravy. 🙂

UKRAJINA – HOVERLA

V údolí řeky Latorica v Zakarpatské oblasti na západě Ukrajiny se rozkládá město Mukačevo, naše první zastávka. Město bylo v období meziválečné ČSR součástí Podkarpatské Rusi. Je zde možné navštívit klášter ze 14. století a dřevěný kostel v ukrajinském stylu z 18. století. Cesta nám trvala téměř 16 hodin. Po náročné cestě s několika přestupy a po zdlouhavé celní prohlídce doražíme na místo rozlámaní a unavení brzy ráno.

Netrpěliě čekáme, až se rozední a otevřou první obchody, abychom mohli doplnit zásoby a hlavně směnit eura na místní měnu – hřivny. Naše cesta pak pokračuje dál do města Rachov.

V centru města si dáváme oběd. Jakmile v restauraci usedneme, obklopí nás s igelitovými pytlíčky malé děti a žebrají o nějaký ten peníz. Když tvrdíme, že nic nemáme, znalecky nás poučí, že moc dobře ví, že něco máme. Není se čemu divit, do zdejší komunity moc nezapadáme. Na sobě máme kvalitní značkové outdoorové oblečení a na krku se nám houpou zrcadlovky. Nakonec je musela odehnat servírka. Po vydatném (ne však moc chutném) obědě se konečně vydáváme na cestu po svých.

Národní park Carpathian

Naším cílem je výšlap na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu, která měří 2061 metrů. Než se vůbec dostaneme do Národního parku Carpathian (Карпатський національний парк), musíme projít malebnou vesničkou jménem Luhy. Cestu si vychutnáváme a zastavujeme se u různorodých chaloupek a dokumentujeme zdejší typicky barevný vesnický život.

U brány do Národního parku musíme zaplatit poplatek za vstup. Cena pro 5 osob, i s noclehem pro dva stany, nás vyšla na 165 hřiven. V přepočtu tedy 33 Kč pro jednu osobu. Cedule a různá výstražná označení nás upozorňují na výskyt medvědů. Nevěnujeme jim přílišnou pozornost a vydáváme se na cestu do divokých lesů.

Na horu vede příjemná cesta lesem, dobře značená. Čeká nás převýšení 1600 m. Když vystoupáme mírnými serpentýnami k úpatí hory, musíme se prokázat naší propustkou do národního parku. Pak už nás čeká náročnější výstup, zato však s nádherným výhledem.

Výstup na vrchol Hoverly

Při cílovém výstupu na vrchol nám výhledy zmařila mlha, začíná i mrholit. To nás ale neodrazuje a stále stoupáme. Příjemná travnatá pěšinka se mění na kamenitou stezku, která se v mlze snadno ztrácí. S každým přibývajícím krokem v naději vyhlížíme prapor označující vrchol Hoverly.

A jsme tu! Vyčkáváme, až se mlha trochu rozestoupí, abychom mohli pořídit naši první a jedinou týmovou fotku na vrcholu! Nahoře se pak už moc dlouho nezdržujeme, protože se začíná stmívat a nás čeká ještě cesta dolů. Při sestupu je nám jasné, že nestihneme do úplné tmy dorazit k dalšímu stanovišti, tak se uchylujeme na malý palouček pod horou a rozestavujeme stany.

Druhý den ráno se vydáváme směrem k městečku Jeseně. Pod vrcholem potkáváme místního baču, kterého se ptáme na nejkratší cestu do města. Nasměruje nás. Tvrdí, že jemu cesta trvá zhruba tak dvě hodiny. My cestu jdeme hodin šest a na jejím konci si dokonce musíme stopnout auto, abychom do cíle dorazili za světla. Nikdo z nás ukrajinsky nemluví a s angličtinou tady moc nepochodíte, je tedy pravděpodobně, že jsme špatně rozuměli. A nebo snad bača vlastnil sedmimílové boty?

Z města Jeseně se pak už vydáváme různými dopravními prostředky na cestu domů. Náš výlet trval jen pár dní, ale to, co jsme si předsevzali, jsme dodrželi. Domů si odvážíme spousty krásných zážitků a každý k tomu všemu ještě dvě krabičky cigaret značky Davidoff v přepočtu za 40 Kč.

KPZ – ZÁKLAD KAŽDÉHO CESTOVATELE

V dnešním článku se podíváme blíže na KPZ neboli krabičku poslední záchrany a rozebereme si, co by taková KPZ měla všechno obsahovat.

Krabička poslední záchrany by měla být základním vybavením každého většího cestovatele. Nikdy nevíte, co se vám může na cestách přihodit a vždycky musíte počítat s tím, že se můžete ocitnout v situaci ohrožení svého života. V tomto momentě vám drobné věci ve vaší KPZ mohou zachránit i život.

Když se balíte na nějakou cestu, například do hor, tak je dobré se řídit jednoduchým pravidlem, a to netahat s sebou věci, které opravdu nepotřebujete. Všechno, co s sebou nesete, by vás nemělo omezovat a vždy by vám to mělo k něčemu sloužit. Nechte doma zbytečné věci, jako jsou MP3 přehrávače (Brzy se vybijí a co pak s nimi?), tlusté knihy, zbytečně velké množství oblečení a podobně. Stejně tak to funguje u KPZ, držte se stejně jednoduchým pravidlem a vložte dovnitř skutečně jen to nejdůležitější, co vám bude v případě nouze opravdu k užitku.

Sám už jsem podnikl několik cest do přírody a jako správný dobrodruh jsem si vytvořil samozřejmě vlastní jednoduchou KPZ, se kterou vás v tomto článku seznámím. Přiložím i pár tipů navíc, co dalšího si do KPZ můžete vložit. Tak jdeme na to.

Celou dobu píšu obecně o KPZ, ale ještě jsem se pořádně nedostal k tomu, co to vlastně je KPZ? Než se pustíme do samotného rozboru jednotlivých částí, tak by bylo asi dobré si tento pojem více přiblížit.

KPZ neboli krabička poslední záchrany je jednou z nejdůležitějších součástí vybavení cestovatele, která podstatně zvyšuje šance na přežití, bez ohledu na to, v jakém jste terénu. Jedná se o sestavu nejdůležitějších věcí na přežití, které nejsou drahé ani náročné na obsluhu a vejdou se do malé plechové krabičky nebo speciálního váčku. Když vaše hlavní vybavení selže nebo o něj přijdete, tak vás těchto pár malých předmětů může dostat ze situací života a smrti. Zvykněte si tuto krabičku nosit na svých cestách stále u sebe (nejlépe po kapsách s dobrým uzavřením), pravidelně kontrolujte její obsah, zda se nějaké předměty už náhodou neznehodnocují, a pokud jste se rozhodli pro plechovou krabičku místo váčku, tak si jí vycpěte nějakým hadříkem, aby vás neobtěžovalo otravné chrastění. Tento hadřík pak můžete zároveň využít i na rozdělání ohně v případě nouze.

1. Plechová krabička:
Je jedno, jestli všechny věci dáte do plechové krabičky od tabáku nebo speciálního váčku, důležité je zajistit, aby se k věcem nedostala voda. Zároveň můžete využít krabičku nebo váček jako nádobu na přenos vody. Já jsem zvolil plechovou krabičku od voňavky STR8, která je pro mě ideální, jak svým tvarem, tak i velikostí.

2. Zápalky do větru:
Tyto zápalky použijte až tehdy, kdy jiné metody rozdělání ohně selžou. Pokud si pořídíte kvalitní zápalky do větru, tak se nemusíte bát toho, že vám navlhnout, protože se zapálí i namočené. Já jsem zvolil zápalky storm, které perfektně fungují v jakémkoliv větru a nezklamou vás, i když jsou navlhnuté. Koupíte je v jakémkoliv army shopu zhruba za 40 Kč.

3. Svíčka:

Svíčka vám může v případě nouze sloužit jako zdroj světla nebo jako pomůcka při rozněcování ohně. Je možné vložit místo svíčky do KPZ mini svítilnu, ale zde hrozí problém vybití baterky nebo poškození.

4. Křesadlo:

Pomocí křesadla dokážete rozdělat nespočet ohňů a zůstane vám, i když si vyplýtváte všechny sirky. Jedná se o jednu z nejdůležitějších součástí KPZ.

5. Kompas:

Malý knoflíkový kompas na určení směru, který se krásně vejde do KPZ a splní stejný účel jako ten klasický.

6. Signalizační zrcátko:

Hodí se pro světelnou signalizaci. Můžete tak dát vědět záchrannému týmu o své poloze.

7. Šitíčko a provázek:
Využijete na spravování oblečení. Se správnou nití (režnou) a jehlou dokážete opravit i batoh nebo boty. Provázek má všestranné použití, můžete ho využít na připevnění nebo opravu.

8. Tablety na čištění vody:

Používejte jen v případě, když budete mít k dispozici vodu, která nepůjde převařit.

9. Svírací špendlíky:
Tyto malý chlapíky využijete například k rychlému opravení oblečení, můžete je také využít k propíchnutí nebo upevnění čehokoliv. Můžete je využít i k výrobě provizorních rybářských prutů.

10. Drátová pilka:

Je krásně skladná a účinná. Pomocí drátové pilky dokážete přeříznout i strom.

11. Igelitové sáčky:

Jsou skvělé na přenášení vody, ale využijete je i k jejímu získání z vegetace či k výrobě kondenzačního přístroje.

12. Hypermangan:

Doporučuji si přibalit do své KPZ i hypermangan. Koupíte ho v každé lékárně a stojí jen cca 35 Kč. Hypermangan má mnohostranné využití, můžete ho použít například jako dezinfekci nebo na plísňová onemocnění.

13. Nožík:

Sice vám nenahradí váš primární nůž, ale pokud o něj přijdete, tak se vám bude tento malý nožík velice hodit. Nedoporučuji na tomto malém příteli šetřit a kupte si opravdu kvalitní nožík. Na nožíku můžete dále najít nůžky, otvírák, párátko, pinzetu, pilku a mnoho dalšího.

14. Ibalgin (léky) a náplasti:

Osobně si přidávám do své KPZ vždy pár tablet ibalginu. Budou se vám hodit na ztlumení bolesti či na sražení horečky. Pokud máte nějaké další léky, které potřebujete brát, tak neváhejte a určitě si jich pár také přibalte. Náplasti využijete na drobná poranění.

15. Tužka a papír:

Další předměty, které nezaberou téměř žádné místo a v určitých situacích mohou sehrát klíčovou roli. Můžou se hodit na zapsání důležitých poznámek či na vytvoření vzkazu.

To je z mé KPZ vše. Existuje určitě několik dalších věcí, které by se daly přibalit a našlo by se jejich uplatnění. Určitě mohu doporučit, přibalit si ještě do své KPZ například píšťalku, která je skvělá na přivolání pomoci či upoutání pozornosti. S píšťalkou dokážete vytvořit větší hluk než, kdybyste křičeli, což také šetří vaši energii. Dále můžete přidat vlasec a pár rybářských háčků na lov ryb nebo i hřebíčky či pár bankovek (dostanete se z divočiny a jste bez peněz. V tuto chvíli vám taková rezerva výrazně usnadní situaci).

Pokud hodně cestujete a KPZ pořád nemáte, tak doufám, že po přečtení tohoto článku tuto chybu rychle napravíte. Já vám tímto přeji hodně štěstí při vašem dalším dobrodružství! A pokud by se vám nechtělo vše jednotlivě kolektovat a hledáte i vhodnou krabičku, tak máme pro vás ještě jeden tip!!! Všimli jste si té krásné KPZ na úvodní fotce? Tak takovou se základním vybavením můžete získat na KouskySveta.cz 🙂

LÉTO V USA

Zažijte nejlepší léto vašeho života, vydejte se do USA

Přemýšlíte nad pracovním létem v Americe, ale nemůžete se rozhodnout či nemáte dostatek odhodlání? Pak mám tady pro vás pár rad (kroků), které vám možná pomůžou.

Rada č. 1: Získat odvahu

Vždycky jste chtěli vyrazit do světa, ale chybí vám odvaha? Pak mám pro vás radu k nezaplacení: „Přestaňte přemýšlet.“. Důvod, proč vám chybí odvaha, je ten, že nad věcmi moc přemýšlíte a říkáte si: „Co kdyby…“. V tom případě se jedná jen o vaše výmluvy a sami si tvoříte bariéry. Zkrátka vystupte ze své komfortní zóny, nemyslete na nic a běžte do všeho po hlavě, na přemýšlení bude spoustu času později. Zkrátka to udělejte.

Pokud váháte kvůli úrovni vaší angličtiny, pak se jedná jen o další výmluvu. V nabídce je spousty pracovních nabídek z různých oblastí, kde není vyžadována plynulá angličtina. Navíc, když už přijedete, pak už není cesty zpět a budete muset hovořit anglicky. Za jedno léto se úroveň vaší angličtiny o dost zvýší a otevřou se vám tedy i nové možnosti pro následující roky. Pokud si však chcete před odjezdem jazyk zlepšit, pak vám doporučuji číst knížky v angličtině, velký výběr mají například v knihkupectví KOSMAS. Jsem si jistá, že dobré knihy naleznete i na internetu (například v PDF), můžete tak číst vaše oblíbené knihy a zároveň si jazyk procvičovat. Také koukejte na seriály a filmy s titulky. Pokud si však myslíte, že potřebujete odbornější pomoc, pak rozhodně neplaťte zbytečné peníze za učitele a zkuste onlinejazyky.cz, kde je velký výběr jazykových kurzů dle nejrůznějších úrovní.

Rada č. 2: Najděte si agenturu

Pro práci v zahraničí potřebujete agenturu, tato agentura v podstatě vyřídí veškeré papírování za vás a vy to tak máte bez práce. Na výběr je hned několik agentur a je jen na vás, kterou si vyberete. Pro potřebné informace zavítejte na jejich stránky (například Czech-us), a tam si můžete vyhledat podrobné informace o programu Work and Travel. Agenturu můžete kontaktovat jakkoliv, můžete například zavolat (nejrychlejší volba), napsat email či jít do agentury osobně a na všechno se doptat.

Krok č. 3: Smlouva a pracovní nabídka

V této části se jedná spíše o kroky nežli rady. Jakmile si vyberete agenturu, do které vložíte důvěru a rozhodnete se, že vycestujete, pak následuje podepsání smlouvy a pár dalších kroků, které vám sdělí agentura. Pokud byste něčemu nerozuměli, tak neváhejte a zeptejte se, v agentuře jsou velmi vstřícní. Jedním z kroků je výběr zaměstnání, které vás zaujalo (vyberete si v katalogu, které vlastní přímo agentura). Následně budete muset splnit několik dalších kroků. Nejprve se jedná o pohovor s vaším potencionálním zaměstnavatelem, je to buď skype pohovor nebo osobní pohovor na Job fair, které se konají v Praze. Dále, pokud vás zaměstnavatel přijme (na 99 % ano), pak musíte vyplnit formulář pro udělení víza a sjednat si schůzku na ambasádě (všechno online). Udělení tohoto studentského víza je jenom formalita a vízum udělí každému, proto vám radím, nečtěte různé recenze na internetu. V těchto případech se jedná o lidi, kteří žádají o vízum bez agentury a nenesou status studenta, pak je získání obtížnější a více hrocené. Ještě bych měla podotknout, že programu Work and Travel se můžete zúčastnit pouze, jste-li studentem vysoké školy. Ambasády se nebojte, vyplňování formuláře na internetu je sice trošku zdlouhavá a nepříjemná záležitost, ale když to překonáte, pak už je samotná ambasáda hračka. Konzultanti se ptají na primitivní otázky typu: „Jak dlouho studuješ., Kdy končíš., Co budeš v USA dělat., apod.“. Kdyby vás přepadla nervozita a zapomněli jste mluvit, tak žádný strach, obyčejně tam chodí lidi, kteří neumí anglicky ani pozdravit, navíc většina konzultantů umí výborně česky. Až budete mít pohovor na ambasádě za sebou, pak následují letenky. Až koupíte letenky, tak teprve začněte nad vším přemýšlet, jelikož už se vám nebude chtít couvnout. Když se dostaví strach a nejistota, tak si začněte dopodrobna plánovat závěrečné cestování.

Rada č. 4: Po příjezdu

Rozhodně se nebojte ubytování, většina zaměstnavatelů nabízí vlastní ubytování či vám doporučí několik možných míst, kde bydlet. To se však zařizuje ještě před odletem v ČR. Po příjezdu si založte účet v bance, doporučuji Bank of America, která má do 25 let účet zcela bez poplatků. Dále byste si měli zažádat o Social Security Number (SSN), což je karta, která vás opravňuje k práci v USA. Formulář pro SSN se vyplní online, a pak si ji jen musíte vyzvednout na příslušném úřadě (nic složitého). Doporučuji, najít si druhou práci hned po příjezdu, určitě budete pracovně schopni zvládat obě práce (já měla 3 😊). V Americe jsou přes léto desítky tisíc studentů na stejném programu, takže až se rozhodnete, že chcete další práci, už pro vás nemusí být místo nebo nebudete mít možnost výběru.

Rada č. 5: Cestování

Vaše cestování začněte plánovat co nejdřív. Čím dříve si zarezervujete hotely, auta či letenky, tím je vše levnější. Pokud nemáte kumpány, se kterými cestovat, pak se nebojte. V práci bude spousta lidí jako vy a můžete cestovat spolu (já cestovala s Bulharkou). Můžete také navštívit nějaké stránky, (třeba na facebooku) zaměřené na Work and Travel a zeptat se tam, zda by se k vám někdo nechtěl připojit. Pokud chcete ušetřit, pak doporučuji vyzkoušet www.couchsurfing.com . Jedná se o stránku, kdy vás u sebe lidé nechají přenocovat zadarmo. K dispozici jsou i na hostitele recenze od lidí, které hostil, takže se nemusíte bát nějakého podvodu. Já to osobně letos vyzkoušela poprvé a neměnila bych. Získala jsem spousty přátel, zkušeností, příhod a skvělé historky. Hostitelé mi dali jídlo, vzali mě do baru na drink, ukázali okolí, poradili, kam jít a co dělat. Jeden mě dokonce naučil hrát šachy!

Rada č. 6: CESTUJTE, NESTRESUJTE SE, UŽÍVEJTE, POZNÁVEJTE SVĚT!

Hakuna Matata