Inspirace a Motivace

ONDŘEJ TUPÝ – ŽIVOT PATŘÍ TĚM, CO SE NEPOSEROU ANEB ŽIVOT S BARIÉROU

V další sérii rozhovorů jsme vyslechli Ondru Tupýho, který následkem úrazu skončil na vozíčku, avšak svou chuť do života neztratil a žije plnohodnotný život. Ondra se nenechá ničím omezovat. Chodí normálně do práce, studuje vysokou školu a pravidelně sportuje.

1. Ahoj Ondro, můžeš mi ve stručnosti o sobě něco říci?

Ahoj, je mi čerstvě 22 let a studuji na Jihočeské univerzitě obor dopravní a manipulační technika, neboť jedním z mých koníčků jsou auta. Rád také sportuji, v současné době se věnuji ragby.

2. Před pár lety se ti stal úraz, díky kterému jsi skončil na vozíčku, můžeš mi o tom říci něco víc?

9. července 2015 jsem skočil do rybníku u kamaráda, kde bylo málo vody. Následkem toho jsem si zlomil 2 obratle a poranil míchu. Určitě bych rád zmínil, že všechny rybníky, do kterých jsem kdy skákal jsem znal až na tento. Spoléhal jsem se na svého kamaráda, že by mi řekl, kdyby tam bylo málo vody, ten to však neudělal a já si to dolámal. Všichni doktoři tvrdí, že následkem takového úrazu si poškodím maximálně obratle, ale mícha se porušila kvůli špatné první pomoci, neboť mě nezafixovali. Kdyby mi tenkrát třeba drželi krk, abych se nehýbal….. no ale to je takové co by, kdyby.

3. Jaké pro tebe bylo poúrazové období? Měl jsi někdy chuť to vzdát?

 Rozhodně jsem takový pocit nikdy neměl, já vlastně ani nikdy neměl čas nad tím přemýšlet. Úraz se mi stal začátkem července, kdy jsem byl ještě 14 dní v kómatu, pak mě převezli do Brna a já si tak nějak usmyslil, že z nemocnice odejdu už po svých. Do toho na mě byl ještě táta tvrdý, že musím pokračovat ve studiu, nepřipadá v úvahu, že bych nedokončil školu přece. Já byl hrozně tvrdohlavý a hrozně jsem chtěl cvičit, oči se mi otevřeli až v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Tam jsem poznal spoustu lidí a pochopil, proč zrovna já bych to měl rozchodit, když jsou tu lidi, co jsou na tom mnohem lépe a nic? Na rovinu jsem si řekl, že je to v hajzlu a nezbývá mi nic jiného než to přijmout, naučit se s tím žít a nezatěžovat doma rodiče, respektive tátu, neboť naši jsou rozvedený. Z Kladrub jsem se dostal v únoru následujícího roku a hned jsem šel k maturitě, a ještě toho samého roku na výšku.

První poúrazové „prázdniny“ byly na nic, byl jsem ještě slabý, nedokázal jsem řídit a téměř nikdo z mých „kamarádů“ se neobtěžoval mě navštívit. Nudil jsem se doma sám mezi čtyřmi stěnami, což mě však motivovalo, abych se naučil řídit, doposiloval to, zvládl sám přelézat apod., zkrátka jsem nikomu nechtěl být na obtíž a na nikom závislý. Teď žiji plnohodnotný život, jako bych byl zdravý, prostě sednu do auta a jedu pryč, jdu na pivo a nenechávám se omezovat.

4. Zmínil jsi, že byl táta na tebe tvrdý, neštvalo tě to občas?

Tak samozřejmě máš někdy takovou tu ponorku, kdy ti něco zakáže a ty s tím moc nezmůžeš. Například mám zakázané tetování, což mě štve, ale myslí to se mnou dobře. Momentálně mám jedno tetování s datem mého úrazu na zápěstí. Druhé zápěstí si šetřím pro jiné datum, což bude den, kdy to rozchodím. Jinak tátovy vděčím za všechno, vděčím mu za to, kde teď jsem. Po úrazu se o mě musel starat, přenášet mě a tak, hlavně nikdy nepolevil, což je i mou motivací. Díky němu jsem odmaturoval a brzy mě čekají státnice na bakaláře, „Neexistuje, že bys to nedodělal“, ale myslí to se mnou dobře.  On je nejenom táta, ale i můj nejlepší kamarád, usmyslil jsem si hrát ragby a on šel a všechno mi pomohl zařídit, hlavně mi sehnal auto.

5. Vím, že se v současnosti snažíš sdružovat i s ostatními lidmi na vozíčku, což je pochopitelné. Momentálně zakládáš vlastní Ragbyový tým a hledáš další aktivní členy do party. Můžeš nám o tom něco říci?

Tým už je založení, scházíme se ve 4 až v 5, teď je to ovšem horší, protože pár kluků má zdravotní problém, takže se sdružujeme ve 2 či ve 3, což se trénuje celkem špatně. Tréninky jsou jednou týdně vždy ve středu v tělocvičně v Kubatově v Českých Budějovicích. Musíme mít speciální vozíčky, které máme vypůjčené od ragbyového svazu, pak už jsou jen výdaje v podobě míčů, rukavic, dresů a podobně. Vždy jsem si myslel, že sehnat to vybavení bude asi nejtěžší, ale jsou to lidi, co nejsou. Vozíčkáři jsou většinou líní, či se stydí za svůj hendikep, nechtějí chodit mezi lidi, zkrátka nesnesou ty pohledy ostatních.  V první řádě jsou opravdu líní, nabídl jsem jim i odvoz, vypůjčení veškerého vybavení, ale vždy si najdou kupu výmluv, proč nepřijít. Raději sedí doma, koukají na seriály a hrají hry, ale když je ten jejich monotónní život baví….

6. Je něco, co v týmu potřebujete?

Vždycky se něco najde, určitě bychom uvítali, kdyby se našel někdo, kdo vlastní pracovní potřeby a daroval by nám několik párů rukavic, či by nám někdo vytisknul dresy a dal nám je zadarmo.

7. Změnilo se po úrazu něco? Jak na tebe pohlíží tvé okolí?

Kamarádi se mě naučili brát takového, jaký jsem, i když je občas překvapím, hlavně lidi, kteří mě moc neznají. Já si z toho například snažím dělat srandu a udržovat se v pozitivní náladě, to jde pak všechno snadněji. Někteří se nad mým humorem zasměji a řeknou, že je to baví, někteří zase, že to vtipné není. Já si však dělám srandu hlavně sám ze sebe, ne z ostatních. Mě osobně štve, že lidi hází všechny vozíčkáře do jednoho pytle, není se však čemu divit. Kolik jich za život potkáš že? Je důležité je rozlišovat, a hlavně neodsuzovat či nelitovat. Můžeš potkat vozíčkáře, co slintá a cuká se, ale to je něco špatně fyzicky, ve finále ta osoba je chytřejší jak ty a vnímá tě, vidí ty pohledy. Lidi si občas neuvědomují, že je slyšíme, kolikrát slyším „Hej koukej na něj, to je chudák…“. Časem si zvykneš, ale není to příjemné. Po úraze jsem přišel na to, jak jsou lidem vozíčkáři lhostejní, na autě mám nápis, aby lidi dodržovali odstup a vždy se najde někdo, kdo mi zaparkuje přímo za dodávkou tak, že se nemohu dostat do auta. Jednou se mi i stalo, že jsem se v kampusu převrátil, a kdyby za mnou nešli moji spolužáci, tak tam asi ležím do teď, lidi mě prostě míjeli a ani se nezastavili. Určitě bych se zamyslel nad touto ohleduplností a pomáhání vozíčkářům, ale nejen vozíčkářům, ale lidem obecně.

8. Je ještě něco, co bys rád čtenářům vzkázal?

Dá se život žít a dá se život prožít. Vozík není nemoc a svět patří těm, co se neposerou. Když budeš sedět doma a nic nezkusíš, tak nikdy ten život žit nebudeš, je natolik krátký, abys dřepěl doma. Ještě bych ctěl dodat, že peníze vždycky budou, ale zážitky ti nikdo nikdy nevezme, třeba z cestování. 

Tímto končí rozhovor s Ondrou, během rozhovoru se ještě zmínil, že byl součástí sociálního experimentu – celý den na vozíčku. To, co je běžné pro normálního člověka je až neuvěřitelně obtížné pro vozíčkáře, podívejte se však sami:


GAP YEAR JAKO TREND SOUČASNOSTI – CHARLOTTE ROSE GITTINS

Znáte to. Na základní škole se musíte rozhodnout, kam půjdete dál a ruku na srdce, kdo to ve čtrnácti, patnácti ví. Poté přijde střední a vy se opět před jejím koncem musíte rozhodnout, kam vaše kroky povedou dál. A pokud to nevíte, tak co? Končí svět?

Studenti v zahraničí vyzráli nad tímto problémem. Vezmou si takzvaný „gap year“, tedy rok volna, kdy po ukončení střední školy nenastoupí na další školu, ani do práce, nýbrž vycestují do světa a během této doby doufají, že přijdou na to, co chtějí dál. Někomu se to povede, někomu ne, někdo si vezme raději „gap year no. 2“. Pokládám za veliké štěstí, že mezi mé kamarády patří sympatická Australanka, se kterou jsem se seznámila právě při jejím prvním roku volna, když jsme spolu pracovaly v americkém kempu. A jsem ráda, že jsem s ní mohla být nějaký čas i při jejím druhém gap yearu.

V tomto rozhovoru bych vám chtěla ze zkušeností Charlotte Gittins přiblížit, jak může takový gap year vypadat, co vede k rozhodnutí ho uskutečnit, proč si dokonce vzít druhé kolo a jaké pocity se v člověku mísí na konci tohoto období.

1. Charllotte, můžeš mi prosím říct, kdy ses rozhodla pro gap year?

Přibližně od svých patnácti let jsem věděla, že po střední odjedu na nějaký čas pryč.

2. Co tě k tomu vedlo?

Zrovna když mi bylo právě 15, tak byl můj brácha na svém roku volna. Moje mamka si jeden vzala, když byla v mém věku a můj táta hodně cestoval, když byl mladší. Také jsme jako rodina hodně cestovali – jezdili jsme do Kanady, Anglie, Francie a já jsem byla se školou v Thajsku, takže jsem věděla, že chci cestovat. A také jsem vždycky chtěla pauzu mezi střední a vysokou školou.

3. Co všechno jsi musela udělat pro to, aby sis splnila přání?

Musela jsem hodně pracovat, abych našetřila peníze. Plánovala jsem, že na to budu sama. Žádný z mých přátel neměl v plánu si také vzít gap year, takže jsem se musela rozhodnout, jestli do toho sama půjdu.

4. Bylo těžké se loučit?

Jo, bylo to těžké se rozloučit, protože můj první gap year měl trvat 7 měsíců a druhý 5, takže jsem věděla, že mi všichni budou chybět. Byla jsem nervózní, což bylo to nejhorší, ale také jsem se hodně těšila na spoustu věcí, díky čemuž můj odjezd nakonec nebyl tak hrozný a smutný.

5. Kam jsi všude jela?

Na spoustu míst! Při mém prvním gap yearu jsem nejdříve navštívila Kanadu na 3 týdny. Poté jsem na 3 měsíce odjela pracovat do Ameriky do státu New York a po práci jsem zamířila do New York City a Los Angeles. Poté jsem odjela do Evropy na pár měsíců. Všude jsem se dopravila vlakem. Byla jsem na mnoha místech v Itálii, jela jsem na pár míst do Švýcarska. Navštívila jsem kamarády ze školy v Barceloně. Poté jsem zamířila do hlavních měst několika států Evropy – Budapešť, Vídeň, Praha, Berlín, Kodaň a Amsterdam. Pak jsem odjela do několika měst v Belgii a na tři různá místa ve Francii. Po Francii jsem odletěla do Turecka a poté do Vietnamu na poslední 3 týdny mého výletu.

V druhém roce jsem byla v na tři týdny v Řecku, dva týdny jsem strávila v Anglii a poté jsem odjela zpět do Ameriky. Opět jsem zde pracovala a po práci jsem odjela do Denveru a San Francisca.

6. Kde se ti nejvíce líbilo?

Zamilovala jsem se do Berlína. Učila jsem s hodně o Německu během éry Berlínské zdi a chtěla jsem některá místa z tohoto období vidět. Je to úžasné město. Má ohromující     a temnou minulost, která je velmi zajímavá a poutavá.

Také jsem zbožňovala Vietnam. Je to taková šílená země, tolik odlišná od ostatních míst, která jsem navštívila. Lidé, kultura, země – to vše jsem na Vietnamu milovala.  Praha byla taky skvělá ;).

7. Kdy ti bylo nejhůř?

Naštěstí se mi nepřihodilo nic závažného či děsného, co bych si jasně pamatovala. Potýkala jsem se párkrát s nepříjemnostmi s kamarádkou, se kterou jsem cestovala a některé věci nevycházely podle plánu. Ale ty věci, které se odchýlily od původního plánu, nakonec vlastně dopadly ještě lépe, než měly – zažila jsem více zábavy a viděla jsem více úžasných míst, které bych jinak nenavštívila.

8. Kdy ti bylo nejlépe?

Myslím, že když jsem byla v překrásném lyžařském městě ve Francii, Chamonix. Vylezla jsem na vrchol hory, což mi dalo zabrat pár hodin. Snědla jsem tam croissant a byla jsem naprosto ohromená z výhledu, který se mi naskytl, a v ten moment jsem se cítila maximálně spokojená se svým životem. Dokonce nyní se cítím báječně, když se ohlédnu za vším, co jsem dokázala a divím se, kde se ve mně vzala všechna kuráž a odvaha.

9. Proč jsi se rozhodla pro druhý rok?

Druhý gap year jsem nikdy v plánu neměla. Rozhodla jsem se pro něj, jelikož jsem stále neměla vymyšlené, co chci studovat na vysoké škole a moji rodiče mě naštěstí velmi podporovali, abych takové rozhodnutí neuspěchala.

10. V čem jsou ty dva roky odlišné?

Co se týče délky, tak druhý rok byl o dva měsíce kratší a navštívila jsem jen tři země. Také jsem během druhého roku chtěla spíše vydělávat a ušetřit peníze, protože se chystám odstěhovat do nového města, kde v únoru nastoupím na vysokou. První gap year byl hlavně o vidění míst, po kterých jsem toužila roky a nemusela jsem šetřit peníze, které jsem během něj vydělala.

Také jsem více váhala rozhodnout se pro druhý rok, což bylo divné, protože během prvního šlo všechno hladce a věděla jsem, že i druhý bude v pohodě. Neměla jsem moc času strávit doma mezi prvním a druhým rokem volna, takže jsem se před druhým cítila méně připravená opustit rodinu a kamarády podruhé, jelikož mi připadalo, že jsem se zrovna mezi ně vrátila.

11. Který gap year ti vlastně nejvíc pomohl?

Oba mi pomohly v různých směrech. První mi neskutečně zvýšil sebevědomí a víru v sama sebe. Cestovat sama mě bavilo a našla jsem spoustu nových kamarádů po světě, protože jsem se nebála se začít bavit s kýmkoli. Žila jsem svůj sen a viděla jsem úžasná místa, po kterých jsem snila tak dlouho.

Druhý gap year byl také skvělý, protože to byl rok, kdy jsem se konečně rozhodla, jaký obor chci studovat na vysoké.  Byl také výjimečný tím, že jsem se vrátila na to samé místo v Americe, kde jsem pracovala a měla jsem štěstí, že se vrátili i moji kolegové z předchozího roku.

12. Jak jsi plánovala v průběhu gap yearu?

Měla jsem skvělou cestovní agenturu, která mi zarezervovala všechny letenky a několik hostelů, ale většinou jsem si všechno ostatní zařizovala sama, jak bylo potřeba. Měla jsem euro jízdenku na vlak, díky které jsem mohla jezdit po Evropě po dva měsíce, takže jsem se vždycky podívala na mapu, rozhodla se, kam pojedu a poté jsem zarezervovala hostel online a takhle jsem to dělala každý týden. Tím pro mě bylo vše dost flexibilní. Je to docela sranda měnit plány spontánně, a když k tomu ještě po cestě potkáte bezva lidi.

13. Jaké bylo vrátit se domů?

To bylo skvělý. Neviděla jsem moji rodinu 7 měsíců a po tu dobu mi strašně chyběli. Mamka s taťkou si pro mě přijeli na letiště a bylo to docela vtipné, jelikož já a moje kamarádka jsme na sobě měly trička s banány, která jsme si pořídily ve Vietnamu. Bylo to i trošku divné – být doma po sedmiměsíčním dobrodružství, a přesto se doma nic nezměnilo. Ke všemu jsem přijela domů na Vánoce, kdy je v Austrálii léto, takže návrat domů byl skvělý a nemrzelo mě tolik, že můj výlet skončil. Když jsem se vrátila podruhé, bylo to také super, ale už jsem tak nějak věděla, co očekávat.

Měla jsem to štěstí, že mi Charlotte o svých cestách s chutí a radostí vyprávěla a obdivuju ji za neskutečnou odvahu vydat se sama na tak dlouho pryč. Když jsem ji slyšela vyprávět příběhy z cest, po každé jsem pocítila osten závisti (v dobrém slova smyslu) a zatoužila jsem po takovém dobrodružství. Ačkoli mám již za sebou vysokou školu a asi bych měla vědět, co dělat, vzít si gap year mě láká víc, než začít pracovat…


ZERGSKÝ GRADMASTER PAVEL TOMÁŠEK – LIDÉ BEZ HRANIC

V dnešním rozhovoru ze série LIDÉ BEZ HRANIC jsme vyzpovídali předního českého zergského hráče z týmu Děravá Kapsa Pavla Tomáška alias TomikuS. Pavel je profesionálním hráčem strategické počítačové hry StarCraft II od slavného vydavatele Blizzard Entertainment. První úspěchy začal sklízet již ve svých 14 letech a za svoji hráčskou kariéru získal několik ocenění, jako MČR nebo mistr Ostravy, umístil se na několika turnajích a díky svým hráčským schopnostem se mnohokrát vypravil na turnaje i do zahraničí. Pojďme se nyní společně podívat na jeho život, úspěchy, motivaci a hráčskou minulost.

1. Čau Pavle. Řekl bys čtenářům na úvod, jak ses vlastně ke StarCraftu dostal a co tě motivuje ho nadále hrát i po tolika letech?

Začínal jsem jako malej. S bráchou jsme hrávali různé hry, buď Counter strike nebo Warcraft III. Brácha se potom vydal cestou stříleček, toho Counter striku a já jsem zůstal u Warcraftu, což je strategie. Warcraft pomalu přestávali lidé hrát a upadalo to. Potom vyšel StarCraft, což je hra od stejného vydavatele jako Warcraft, tak jsem si řekl, že ji vyzkouším. Chytlo mě to a začal jsem ho pořádně hrát. Objevoval jsem postupně, že jsou tam i různé turnaje, kterých jsem se začal zúčastňovat a postupně jsem se do toho dostával.

2. Dle tvé hráčské minulosti ses dostal i na několik zahraničních eventů. Kam všude jsi se podíval, a který z nich byl pro tebe neúspěšnější a nejvíce sis ho užil?

Díky StarCraftu jsem se podíval hodně-krát do zahraničí. Nejúspěšnější event byl pro mě asi ESWC 2012 (Electronic Sports World Cup) ve Francii, kde bylo to nejlepší ze světa. Každá země měla svoji regionální kvalifikaci, přes kterou jste se museli dostat, abyste se mohli tohoto turnaje zúčastnit. Tam jsem vyhrál svoji skupinu a jako jediný jsem porazil vítěze celého eventu. Bohužel jsem pak v TOP 16 vypadl s jedním Nizozemcem, který mě po těsných hrách nakonec porazil 2:1. Ale asi nejhezčí event, který jsem zažil byl na Ukrajině, kde jsem byl na mistrovství Evropy. Líbilo se mi, že jsme tam byli týden, bydleli jsme v luxusním hotelu, mohli jsme tam všechno jíst, fotit a pít. Bylo tam všechno, i posilovna a mohl sis tam dělat co chceš. Sice jsem byl v nejtěžší skupině, takže jsem uhrál jenom jednu mapu, ale co se týče zahraničních eventů, tak tam se mi líbilo nejvíce.

Takže za oponou je o vás vždycky na maximum postaráno jako o hráče? Jak na kterých eventech. Byl jsem třeba v Nizozemsku a tam ti nezaplatili ani hotel, ani jídlo a všechno sis musel platit sám.

3. Co tě motivovalo k tomu podávat tak skvělé výkony a vyčnívat z řady? Muselo to vyžadovat zcela jistě i určitou úroveň disciplíny, aby ses dostal na úroveň profesionálního hráče. Musel jsi se někdy k tréninkům (hraní hry) třeba i přemlouvat? Prozraď nám svůj recept na úspěch.

Posledních pár let… StarCraft hraji již docela dlouho, nějak od roku 2010, tak teď už se k tomu člověk musí přemlouvat. Ale dřív, když jsem začínal, tak mi bylo úplně jedno, jestli hraju 6 hodin, 10 hodin, 12 hodin. Já jsem přišel ze školy a sedl jsem si k tomu a ani jsem nevěděl kolik uteklo času, prostě jsem to hrál, byla v tom ta vášeň, ten zápal, který tam má být a potom ti to jde samo a nemusíš se vůbec přemlouvat. Prostě tě to baví, trénuješ a jedeš. Především, ať člověk dělá cokoliv, tak ho to musí bavit, to je ten základ úspěchu.

4. Jak vůbec probíhají tvoje tréninky, když se připravuješ na nějaký turnaj?

Jde o to, co je to za turnaj. Když znáš svoje soupeře dopředu, tak si většinou nastuduješ jejich strategie. Stáhneš si re-play, což je záznam jejich her a projíždíš si co dělají za taktiky – různý timingy, tedy kam co staví, kdy to staví apod. To je jedna část a druhá je, že vymýšlíš svoje strategie proti těm jejich strategiím. A prostě se snažíš hraním udržet ve formě a ve střehu.

Výsledek obrázku pro tomikus gameplay

Kolik hodin strávíš hraním, když se připravuješ na turnaj? Když se připravuji na turnaj, tak klidně i 6 nebo 8 hodin denně. Potom už člověk ztrácí energii, a i ten výkon při hraní upadá.

5. Trénuješ nebo trénoval jsi stejně usilovně, i když si zrovna před sebou žádný zápas neměl, aby sis udržel své postavení na herní scéně?

Když nejsou turnaje, tak taky trénuju, abych si udržel svoje postavení. Většinou dám max 2h za den, abych zůstal ve formě. Když se nic neděje, není ani tak velká motivace hrát tolik hodin. Spíše se věnuju sledování strategií jiných hráčů, jak se vyvíjí a tak, než samotnému hraní.

6. Ty jsi dříve hrál i za eSubu, která je nejstarším a nejúspěšnějším profesionálním herním týmem v České republice a na Slovensku, ale byl si z ní vyhozen. Co se tenkrát stalo?

Pavel se směje a dodává: Ono, jak jsme všichni byli mladí a můj bratr hrál Counter strike a tam bylo normální, že když nějaký hráč nemohl, tak jako za něj zaskočil druhý. V týmu je 5 lidí, jeden nemohl, tak za něj někdo jiný zaskočil. No a kamarád jednou nemohl na turnaj a já, jak jsem byl mladej a pitomej, tak jsem se přihlásil do jeho účtu a odehrál zápas za něj. Ono to přímo nebylo řečený v pravidlech, že za někoho nesmíš hrát, ale logicky to samozřejmě dává smysl. Mně to bohužel jako 14 nebo 15letýmu nedošlo. Byla potom kvůli tomu velká aféra a dopsalo se to i do pravidel. Kvůli tomu mě pak vyhodili z eSuby.

7. Kam dle tvého názoru se StarCraft II v současné době vyvíjí?

Rozhodně StarCraft upadá. Ubývají hráči, méně lidí se na to kouká, je méně turnajů. Lidi teď spíše baví týmové hry, kde nejsi v tom sám. StarCraft je hrozně sólo. Ty máš nějakou taktiku, strategii a nemůžeš ji jen tak někomu říct, i když je to tvůj nejlepší kamarád, protože se s ním v tom turnaji prostě můžeš někdy potkat. Takže je to takový, že jsi v tom pořád sám za sebe. Není to jako v Dotě nebo LoLku, kde máte ten svůj tým a sdílíte mezi sebou různé nápady, strategie a radíte si. On ti poradí udělej to takhle a takhle, ale ve StarCraftu je to takový, že jsi v tom pořád sám. Takže to taky možná odrazuje lidi od toho to hrát. Rovněž je to taky hrozně mechanicky těžká hra. Když uděláš jednu maličkou chybu, tak už je skoro konec hry. Musíš u toho pořád přemýšlet a správně reagovat podle toho, jak hraje soupeř.

8. Pavle, zažil jsi, jaký to je hrát na velkých turnajích a přinesl jsi si i řadu ocenění a po určité době jsi se začal zaměřovat i na streamování. Myslíš, že si hraním StarCraftu II dá v dnešní době uživit? A jakou cestou je lepší se vydat, jako progamer nebo streamer?

Kdyby ses chtěl živit streamováním StarCraftu, tak bys musel být jako ku*va zábavnej. Jinak je lepší vydat se cestou toho progamera a zároveň k tomu asi i streamovat. Protože teď na to lidi koukají už většinou jenom proto, že se chtějí něco naučit. StarCraft je pořád skoro to samé a nejde u toho dělat žádné zábavné věci. Radši bych se vydal cestou progamera, který by k tomu ještě streamoval 2 nebo 3 hoďky denně a ukazoval různé taktiky, které lidé znají a vysvětloval, jak je dělat. Protože být zábavný u StarCraftu moc nejde.

9. V březnu tohoto roku jsi vyhrál první místo v Ostravě. Můžeš nám přiblížit, co to bylo za turnaj a jeho průběh?

Turnaje StarCraftu už v Čechách moc nejsou a jeden kluk z Ostravy se rozhodl, že zorganizuje Ostravský turnaj, protože má StarCraft rád. Odměna byla pro prvního docela velká, 3000 Kč cash, což je na Českou republiku dobrý a k tomu tam byly nějaký hardwarový věci, klávesnice za 900 Kč, nějaký čokolády, víno a diplomy, medaile a pohár.
Turnaj probíhal docela hezky. Všechno bylo organizačně krásně nastavený. Sice bylo o 4 počítače méně, ale byl perfektně zvládnutý časový harmonogram – kdo, kdy a kde hraje u jakého počítače. Takže parádně zvládnuto. Hráči byli rozděleni do skupin. Bylo tam hodně velké dilema, protože skupiny už byly rozlosované dopředu a dalo se taktizovat s kým chceš hrát v play off. Já jsem mohl úmyslně skončit druhý a vybrat si pavoukem lehčí cestu do finále. Tak jsem si říkal, že jeden ten zápas ve své skupině pustím, abych šel tou lehčí cestou. Všem jsem to napovídal, takže všichni tam začali spekulovat, jako, že to taky začnou pouštět. Ale já jsem to nakonec nepustil, řekl jsem si: „Kašlu na to, trénoval jsem 6 hodin denně a teď tu všechny rozjedu.“. Takže jsem všechno vyhrál a šel jsem tou těžší cestou a tam jsem v TOP 4 hrál s nejlepším hráčem Československa, jako fakt. Ten kluk hraje fakt hodně dobře. Prohrával jsem 2:0, ale hrálo se na 3 vítězný. Už jsem si říkal, že jsem v prd*li, ale tím, jak občas streamuju, tak mi lidi začali psát do hry na chatu: „Ty vole, začni hrát, tak jako hraješ na streamu. Šiř tam ten creep a on nebude vědět co má dělat“. Takže lidi mě nakonec do hry zaspamovali a já si řekl, že to ještě zkusím a zabojuju. Dali mi tu energii a já nakonec vyhrál 3:2. Postoupil jsem do finále, kde jsem vyhrál 3:1 a stal se šampionem Ostravy.

10. Co považuješ ve své StarCraft kariéře za svůj největší úspěch?

Za můj největší úspěch asi považuji, že jsem vyhrál mistrovství České republiky. Ale hodně si rovněž cením vítězství na Lancraftu, což je jedna z obřích herních událostí, které se zúčastní třeba přes 500 lidí a soutěží se v různých hrách. Je to hodně vyhlášená akce a hrálo se ve finále o 10 000 Kč. Diváků tam bylo taky hrozně moc – seděli, řvali a podporovali.

11. Prozraď nám, jak vypadá tvůj život mimo herní scénu?

Můj život vypadá asi jako každého jiného. Člověk si splní svoje povinnosti a pak se věnuje věcem, které má rád, takže přítelkyně, sport, rád chodím do posilovny a hry.

12. Co plánuješ do budoucna? Máš nějakou vizi, co bys chtěl v herním světě uskutečnit nebo realizovat?

Pomalu bych chtěl začít streamovat nějaké jiné hry, ale je to těžké, protože když má člověk fan base ve StarCraftu, tak ty lidi ze StarCraftu už moc jiné hry nesledují. Je to takový, že jedou ten StarCraft a občas nějaký z nich zavítá třeba na HearthStone stream a kdybych chtěl teď rozjet nějaký projekt, tak bych musel začít úplně od znova, v nějaké jiné hře. Ale něco se určitě chystá.

 

Děkuji Pavle za rozhovor a přeji ti hodně štěstí v budoucí kariéře.

Doufáme, že vás rozhovor určitým směrem inspiroval a začnete s hledáním své vlastní cesty úspěchu. Pokud byste se chtěli na Pavla podívat, jak hraje, navštivte jeho twich kanál, na kterém streamuje různé zápasy. Nezapomeňte rovněž TomikuSe podpořit a dát like na jeho FB fanpage, aby vám žádný stream a novinky z herního světa neunikli.

Twich: www.twitch.tv/tomikusp
Facebook fanpage: www.facebook.com/TomikuSsc2


JOHN D. ROCKEFELLER – ČLOVĚK BEZ HRANIC

Občas, když například sedíme s rodinou pohromadě a vtipkuji, že bych chtěla, aby mi rodiče koupili něco drahého (cestu kolem světa, pořádné auto, byt, dům, vlastní ostrov), tak slýchám tuto větu: „Nejsem Rockefeller!“

Dříve jsem se zasmála se zbytkem rodiny a maskovala zmatený výraz, protože jsem netušila, kdo to je. Jelikož je tato věta u nás doma velmi oblíbená, musela jsem brzy udělat průzkum, abych si zpestřila své znalosti.

Věděla jsem, že půjde o někoho bohatého, ale až takhle?! No, o jak moc bohatého pána jde, se dočtete níže. Myslím, že si zaslouží, aby se o něm vědělo více, a proto jsem připravila stručné shrnutí.

Pokud zadáte do Googlu heslo John D. Rockefeller, vyskočí na vás mnoho odkazů, a některé z nich dokonce vykřikují, že se jedná o nejbohatšího muže historie. Zas tak vedle to není.

John Davison Rockefeller, první miliardář planety, se narodil v roce 1839 v Richmondu, New York. Pracovitý mladík se ve svých 14 letech přestěhoval s rodinou do Clevelandu (Ohio), kde později vybudoval společnost Standard Oil, ale k tomu se dostaneme později. Jeho otec se živil jako prodejce léčiv – spíše šarlatán. Měl smysl pro obchod a dokázal přesvědčit lidi, aby si koupili jeho „medicínu“. Umění obchodu se snažil naučit i svého syna, ačkoli více času strávil na cestách, než doma se svou rodinou. Veliký vliv na Rockefellera měla zejména jeho matka, silně věřící žena, která mu vštěpovala do hlavy víru, mírnost, poctivost, ale také touhu vydělat peníze. V 16 letech začal pracovat jako pomocný účetní ve zprostředkovatelské firmě. Pracoval poctivě, od rána až do noci. Nakonec si však založil konkurenční společnost a začal vydělávat první veliké peníze.

Roku 1859 byla v Pensylvánii nalezena ropa – Rockefeller vycítil skvělou příležitost, ovšem místo těžby se zaměřil na přepravu a rafinaci. O několik let později vznikla společnost Standard Oil, která postupně skoupila konkurenci (zlikvidovat ji trvalo pouhé dva roky) a tím pádem se postupem času tato firma stala monopolem v oblasti zpracování ropy na území Ameriky. V celosvětovém měřítku Rockefeller ovládal 90 % všech zásob ropy.

Rockefeller zaměstnával statisíce lidí, byl silně věřícím baptistou, který i přes veškerou práci nezapomínal chodit do kostela a vychoval 5 dětí. Přišel s ropovody. Aby se stal nezávislým na dopravcích, začal skupovat železniční tratě i automobily. Stal se představitelem kapitalismu.

Taková obrovská moc se ovšem nikdy nikomu dlouho nelíbí, a tak se začal ozývat hlas lidu i Kongresu. Standard Oil se nakonec musela roku 1909 rozdělit na několik desítek na sobě nezávislých společností – některé známe dodnes (Mobil, Chevron). To ale ve finále Rockefellera nepotopilo, ba naopak. Ceny akcií rapidně vzrostly a Rockefellerovo bohatství se zmnohonásobilo.

Nejde však o žádné strýčka Skrblíka. John D. Rockefeller se stal filantropem (financoval více výzkumů než vláda, zakládal nadace) a dokonce založil dvě univerzity – University of Chicago a Rockefeller University. Během svého života věnoval na dobročinné účely asi 550 miliónů dolarů. Zemřel v roce 1937 ve věku 97 let.

CO ŘEKL…

„Nikdy se nebojme vzdát se dobrého pro lepší.“

„Věřím že je mojí povinností vydělávat peníze a stále víc peněz, a tyto peníze pak použít k tomu, abych činil dobro mým bližním podle mého svědomí.“

„Započala éra koncernů. Individualismus je pryč a už se nikdy nevrátí.“

„Tajemství úspěchu je dělat obvyklé věci neobvykle dobře. “

„Ten, kdo celý den pracuje, nemá čas vydělávat peníze.“

“Pokud je vaším jediným cílem být bohatý, nikdy jej nedosáhnete.”

ŽEBŘÍČEK

Pro zajímavost jsem vyhledala žebříček nejbohatších lidí světa dle časopisu Forbes. Na prvním místě se umístil Jeff Bezos (Amazon) – 112 miliard dolarů.

Bohatství Johna D. Rockefellera činilo 340 miliard dolarů. Vezměme v potaz, že v jeho době měl dolar jinou hodnotu a ceny se pohybovaly jinde než dnes. To jde, ne?

 

 


JEDNA DUŠE VE DVOU LIDECH

Jak být pro někoho spřízněnou duší, a jak být právě ta spřízněná duše pro toho druhého? V dnešní době je těžké najít správného parťáka pro život. Co pro nás znamená spřízněná duše? Někdo si může myslet, že ji pozná očima. Kudrnaté vlasy, bílý úsměv nebo krátká sukně? Omyl. Spřízněnou duši nelze poznat očima, nýbrž srdcem. Spřízněné duše se navzájem rozpoznávají vibracemi, nikoliv vzhledy.

soulmate= spřízněná duše

Buď sám sebou!

Před spřízněnou duší se nebojíme být sami sebou. Žádná přetvářka, žádné neobvyklé chování, jen naše osobnost. Před takovým partnerem jsme jako nazí. Vidí do nás stejně tak, jako my vidíme do něj. Nejen, že se před ním nebojíme být sami sebou, ale on po nás také nic jiného nechce. Nepředělává nás do něčeho, čím sami být nechceme, tak jako my nechceme, aby se měnil on. Dva spříznění lidé jsou jako puzzle. Zapadají do sebe. Jsou jako jin a jang. Dvě navzájem opačné a doplňující se síly.

Zrcadlení

Soulmate zná naši hodnotu stejně tak, jako my známe tu svou i tu jeho. S takovým člověkem nám je dobře. Nenutí nás do něčeho, co v životě nechceme. Dělá si na nás čas stejnou měrou, tak jako my si děláme čas na něj. Vztah je jako zrcadlo. Nelze, aby jeden dával více a druhý méně. Pokud chceme s partnerem stavět pomyslný most, tak ten se z jedné strany nepostaví. Je opravdu důležité si to uvědomit. Pokud je pro mě partner na prvním místě, chci být na jeho prvním místě také. Je to logické? Ano. Proč dělat pro někoho maximum, obětovat pro něj sebe, svůj čas a on na nás má čas pouze když mu padnou jiné plány? Takhle to ve vztahu může fungovat chvíli, ale ne celý život.

Správný partner nás podporuje ve všem, co děláme nebo chceme dělat. Ať máme sen takový nebo makový věří v nás.  A právě ve chvíli, kdy o sobě můžeme začít pochybovat, je tu on a dodá nám chybějící sebevědomí. Soulmate nás bere se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Nikdo není dokonalý. My ani partner není.  S tím jdeme do vztahu a poznáváme nové lidi. Jde jen o to, jaké vlastnosti a zkušenosti si partneři dokáží předat, a jak se navzájem doplňují.

Svoboda x Teplá náruč

Spřízněná duše nám dopřeje svobodu stejně tak jako teplou náruč. Pokud potřebujeme být sami, nechá nás přemýšlet.  Pokud se potřebujeme vyplakat, je tu vždy pro nás s otevřenou náručí. Jen nás obejme a mlčí. Protože dobře ví, že v tu chvíli jsou slova zbytečná. Nikdy nám nevyčte prokecaný večer s kamarádkami nad skelničkou (lahví) vína, protože ví, že vztah není vězení. Ví, že kamarádi jsou stejně důležití jako partner nebo rodina. Mít se o koho opřít je nádherná věc, ale na kamarády bychom zapomínat neměli ani ve šťastném vztahu.

Nikdy nevíme, kdy je budeme potřebovat nebo kdy oni budou potřebovat nás. A proto bychom tu měli být pro ně stejně tak, jako jsou tu oni pro nás.

Zkušenosti

Uvědomme si, že spřízněnou duši nepotkáme hned, nenajdeme ji na první pokus. Pokud ano, je to nesmírné štěstí. Každý člověk, kterého během této cesty potkáme, nám předá něco užitečného. Jsou to zkušenosti, které nám nikdo nikdy nevezme. Ty špatné oceňme nejvíce, protože ty nám pomůžou se v budoucnu vyvarovat špatným lidem. „Určitě narazíme na lidi, kterým poskytneme sto důvodů, aby nám zůstali věrní, a oni přesto najdou jediný, aby podvedli“. A naopak – „Existují lidé, kterým poskytneme sto důvodů, aby nás podvedli, a oni najdou jediný, aby to nikdy neudělali.“ (Z knihy 100 nejkratších cest k tobě aneb příběh duše.)  

Na závěr vám položím otázku, na kterou si prosím odpovězte sami. Jak si myslíte, že by to na světě vypadalo, kdybychom viděli pouze duše a ne těla?


JE ORIENTACE NA VÝSLEDKY TA SPRÁVNÁ CESTA?

Od našeho dětství je nám ze všech směrů nucen pohled na výsledky, který říká jakoby na ničem jiném nezáleželo. VÝSLEDKY, VÝSLEDKY, VÝSLEDKY!! Vždyť se počítají jenom výsledky. Jen to, čeho nakonec dokážeme, tak na tom záleží. Ve sportu, v práci nebo ve škole.

Pojďme se podívat na toto téma blíže a zamysleme se, zda tomu tak opravdu je a výsledky jsou to, co nás činí šťastnými.

V dnešním moderním světě se vše točí jen kolem výsledků. Už od základní školy si všichni zvykáme na hodnocení. Učitele nezajímá, jestli nám horší známka napomohla k pochopení, nebo jsme se díky ni naučili něco nového. Stává se, netvrdím však, že vždycky, že ve škole nehodnotí postup, ale jen výsledek. Výsledek ale přece nemusí mít vliv na to, zda jsme látku správně pochopili, pokud jsme udělali v závěru například jen hloupou numerickou chybu. Výsledek je špatně a ten se počítá!

Kam taková orientace pouze na výsledky vede? Především ke frustraci, zklamání, až k pocitu bezmoci. Když víme, že na postupu nezáleží, tak to rovněž směřuje k tomu, abychom podváděli. Postup přece nikoho nezajímá, důležitý je výsledek, tak proč si to neusnadnit a dosáhnout toho nejlepšího skóre? Když se na test poctivě naučíte nebo máte tahák, je v tom nějaký rozdíl? Není, záleží jenom na výsledcích. I přes značný rozdíl ve znalostech známka může být stejná.

Někteří studenti z tvorby taháků mají dokonce i adrenalinový sport. Sám jsem v minulosti věnoval tvorbě taháků tolik úsilí a kreativity, že by to možná bohatě stačilo i na poctivou přípravu. Školní systém nám bohužel svým způsobem říká, že o znalosti nejde. Respektive nás učí, že na znalostech velmi záleží, ale nechová se podle toho.

Jak je to tedy vlastně s těmi výsledky?

Položte si několik otázek:
Chci se v práci cítit dobře? Chci se neustále zlepšovat a mít dobrý pocit z odvedené práce? Chci, aby mi práce nepřinášela tolik stresu, úzkosti a strachu o výsledky? Chci se zbavit dogmatu „nejdřív práce a potom zábava“ a bavit se prací?

Proč nám výsledky nepřinášejí tolik radosti, kolik bychom očekávali? Je to tím, že emoce rychle odpadají. Stejně i radost z výsledku se za chvíli ztratí. Vyhráli jste televizní soutěž, zápas ve sportu nebo získali nějaké ocenění? Ale co teď? Je smyslem vašeho života tento krátký okamžik výsledku? A co všechny ostatní okamžiky? Jak je vnímáte a jak jsou pro vás důležité?

Určitě jste již slyšeli lidi ve svém okolí si stěžovat „Zase to zatracené pondělí.“ nebo říkat „Konečně pátek!“. Není to pondělí, co lidé nesnášejí, ale jejich práce! Smířili se s tím, co mají a neudělali nic víc pro to, aby se cítili lépe, aby chodili do práce, která je baví, naplňuje a dělá je šťastnými. Člověk, který dělá práci, která ho opravdu baví pociťuje daleko šťastnější život než ti, kteří chodí do práce, protože musí. Práce je přece jenom záležitost, která je součástí výrazné většiny našich životů a podle toho bychom k tomu měli přistupovat. Rozhodnut zlepšit svůj život je jistě na nás a začít můžeme hned! Najděte si činnosti, které vás budou bavit a naplňovat každý den a osvojte si pozitivní přístup.

Užívejte si celý postup, ne jenom výsledek

Krátká radost z výsledku je vždy příliš málo v porovnání s dlouhou dobou celého projektu či práce. Pokud chceme, aby nás práce bavila, potřebujeme získávat dobré pocity pravidelně, ne jenom na konci. Pokud budete vnímat každou činnost na cestě k dosažení svého cíle, tak potom nebudete ani tolik zklamáni, pokud to nevyjde, stejně můžete mít skvělý pocit z dobře odvedené práce. Chyby se stávají, jsou nedílnou součástí životů každého z nás a je jen na nás, jak se k nim postavíme – zda se poučíme a posuneme se dál, nebo se budeme utápět v lítosti a depresích. Dokázat své chyby rychle napravit a poučit se z nich je vskutku mimořádná schopnost.

Nemůžete ovlivnit všechno, ale jedinou absolutní kontrolu máte nad svým přístupem. Neustále si zdůrazňujte hodnotu vaší práce a vlastního rozvoje a nezaměřujte se pouze na výsledky. Zaměření se pouze na výsledky má totiž dva negativní dopady. Nutí vás to vzdát se příliš brzy a v horším případě, podvádět. A když si stanovíte příliš vysoké cíle a zaměříte se pouze na ně, nikoliv na postup k nim, dřív nebo později vás ubije narůstající frustrace, která vás brzy donutí ke kapitulaci.

„Samotná práce a vlastní osobní rozvoj je základem spokojeného života. Když najdeme v každodenních pracovních úkolech radost, nebude nás ovládat stres a prožijeme produktivní a naplněný život.“


STEVE JOBS – ČLOVĚK BEZ HRANIC

„V podnikání nemůžete čekat, až bouřka přejde, je nutné naučit se tančit v dešti.“ – Steve Jobs

V dnešním článku si trochu blíže představíme velikána doby, člověka, který změnil nejen hudební průmysl, ale celkově moderní technologii. Steve Jobs dokázal převést své vize ve skutečnost a stvořil jablíčkové náboženství.

Začněme vzhledem – nezdá se vám také, při pohledu do Stevovy tváře, že jsou jeho rysy přinejmenším „exotické“? Pokud jste jako já a napadlo vás to samé, máte stejně výborné pozorovací schopnosti. Otec Steva Jobse pocházel ze Sýrie a zamiloval se do Američanky. Dne 24. února 1955 mladá studentka porodila v San Franciscu syna, kterého ovšem dala ihned k adopci.

Předtím, než se Steve Jobs nesmazatelně vepsal do dějin, nedokončil studium vysoké školy, experimentoval s LSD, poznal, jaké to je mít nedostatek peněz, a dokonce i zplodil dceru, vůči které několik let odmítal přiznat otcovství (kvůli jeho domnělé sterilitě). Otcovství ale nakonec uznal a po dceři Lise pojmenoval roku 1982 revoluční počítač Apple Lissa.

A než si popíšeme rozjezd Applu, věděli jste, že Steve Jobs byl dyslektik, měl více než 300 patentů a vlastnil více než 100 párů džínů Levis? Také se zajímal o kaligrafii, kterou dokonce studoval. Další zajímavostí je jeho silný zájem o buddhismus.

Steve Jobs byl před založením společnosti Apple zaměstnaný v Atari, která se zabývala tvorbou herních zařízení. Zde Steve stvořil hru Breakout (Pong), kterou dle mého názoru znají opravdoví znalci herního prostředí. Na spolupráci k vytvoření této hry Steve povolal svého přítele Steva Wozniaka, spoluzakladatele Applu a další ikonu počítačového světa. Za zmínku stojí historka, kdy Jobs za Breakout dostal 5000 dolarů, ale Wozniakovi přiznal pouhých 750, ze kterých mu dal polovinu.  Steve Jobs měl za ušima odjakživa.

Později, když Jobs opustil Atari, se Stevem Wozniakem roku 1976 sestrojili v garáži Jobsových rodičů prototyp počítače Apple I. Později téhož roku konečně založili Apple Computer, společnost pojmenovanou po Jobsově nejoblíbenějším ovoci.

Mike Markkula, inženýr Intelu, zajišťoval financování společnosti a díky Apple Computer II firma získává významné postavení na trhu.

Apple v průběhu dalších let představil světu své další zvučné produkty – myš, Macintosh. Avšak roku 1985 CEO společnosti, John Sculley, svolal schůzi, na které získal podporu představenstva a Steve Jobs byl odvolán z projektu Macintosh. O několik měsíců později Jobs Apple opustil a založil společnost NeXT Inc.

Dle Jobsových slov z roku 2005 řečených v projevu na Stanfordské univerzitě byl odchod ze společnosti Apple to nejlepší, co se mu mohlo stát.

„Tíhu úspěchu nahradila lehkost toho, že jsem byl znovu začátečník, nebyl jsem si najednou vším tak jistý. Dala mi svobodu vstoupit do jedné z nekreativnějších etap mého života. Jsem si jistý, že nic z toho by se nestalo, kdybych nebyl vyhozen z Applu. Byla to odporně hořká pilulka, ale řekl bych, že pacient ji potřeboval.“

Po úspěších NeXTu byl roku 1996 dohodnut odkup společnosti Applem za 427 milionů dolarů a téhož roku se Steve Jobs vrátil do Applu na pozici CEO. Produkt NeXTu – WebObjects – byl v Applu použit pro vytvoření obchodu Apple Online Store, služby MobileMe a hudebního obchodu iTunes Store. Roku 1997 Steve Jobs zrušil několik rozpracovaných projektů, díky čemuž ale byl světu představen počítač iMac a o rok později také přenosný iBook.

Následovalo představení nesmrtelných produktů – iPod, iTunes (digitální hudební software), iTunes Store (společnost určená k prodeji spotřební elektroniky a distribuci hudby) a iPhone.

V roce 2004 oznámil Jobs, že trpí rakovinou slinivky břišní a 5. října 2011 navždy opustil náš svět.

Nyní bych vám doporučila pustit si legendární Jobsův proslov z roku 2005 na Standfordské univerzitě, za zhlédnutí také stojí film Jobs v hlavní roli s Ashtonem Kutcherem, nebo pokud jste opravdovými obdivovateli Jobse, či se o něm chcete dozvědět ještě více, přečtěte si například knihu Steve Jobs od Waltera Isaacsona.


FRUSTRACE, ANEB VÍTEJTE V DNEŠNÍM SVĚTĚ

Agresivní frustrace, aneb když mi něco nejde, tak s tím prostě třísknu o zem či někomu jednu vrazím. Určitě jsme se s tím všichni setkali, objeví se nějaká zábrana a vy se do ní vřítíte jako neřízená střela – prostě té stěně jednu třísknu a je „po ptákách“.

Problémem dnešního světa je, že je uspěchaný. Všichni chtějí všechno hned, čímž bývá druhá strana pod tlakem, ve stresu a následkem nervozity a frustrace často i agresivní a nepříjemná.

Zpomalit, zhluboka se nadechnout, zmírnit ten vnitřní výbuch a dát té střele směr. Je nesmírně důležité umět se poprat s vnitřními démony, zkrotit je jako koně na divokém západě a být svým pánem. Neuškodí mít někdy špatnou náladu, ale měli byste apelovat na to, abyste se z této nálady co nejrychleji dostali. Čím dříve přestanete kopat kolem sebe a budete se soustředit na to, co je opravdu důležité, budete úspěšní. Pokud se naučíte ovládat vaše vnitřní „já“, budete lepšími vůdci, vedoucími, kamarády, pracovníky, ale i lidmi. Zkrátka se snažte udržet v klidu, naladit se na pozitivní vlnu – ˃ práce vám půjde od ruky a stres vás již nepřemůže.

Trocha empatie neuškodí

Pokud někoho popadne tento amok, nechte je být, jakýmkoli zásahem byste mohli situaci ještě zhoršit. Nechte je se vyřvat, vybrečet, a jakmile běsnění pomine, pomozte jim najít směr, překonat to, co je dostalo do jejich frustrace, jejich zábranu. Měli byste se snažit tohoto člověka pochopit, nejde o to, že musí mít agresivitu nutně v krvi, může se jednat o naprosto klidného člověka, který je pouze frustrovaný. Nestíhá psát úkoly, nezvládá deadliny v práci, začíná být ve stresu, velmi frustrovaný, následně něco zkazí a v tu ránu se mu bortí svět, vybuchne jako atomová bomba rozhodnutá zničit vše kolem. Ten nahromaděný vztek se prostě musí nějak ventilovat.

Jak ho ventilovat

Vytvořte si vlastní metody, jakým stylem ty hřebce budete krotit. Nastíním vám, jakým způsobem můžete postupovat, ale nemohu určit, co je pro vás nejvhodnější. Vy si sami si musíte určit metodu, která vám bude vyhovovat.

Procházka – pokud narazíte na nějakou překážku, která vás dostává do stresové situace, prostě od ní na chvíli utečte. Běžte se projít, může to být třeba jen krátká pětiminutová procházka. Čerství se vraťte k rozdělané práci a dokončete ji.

Běh – spolkněte ten vztek a po práci si běžte zaběhat, ulevíte tím nejen své duši, ale i vaše tělo bude jásat.

Dýchání/meditace – vyzkoušejte nějaká dechová cvičení. Možná vám to přijde jako stupidita, ale dokážete s vaší myslí mnohem víc. Dokážete se více soustředit, lépe se prokrví vaše tělo, následkem čehož se budete cítit uvolnění a skvěle to „odbourává mysl“. Schválně, zkuste se dvakrát zhluboka nadechnout. Na co jste mysleli? Na nic? A o to jde. Pro příklad si zkuste najít Wim Hof metodu, která je velmi zajímavá.

Hudba – a co taková hudba? Není lepšího vynálezu na stres a frustraci, prostě si vrazte sluchátka do uší, vypněte svět kolem vás a brzy se uklidníte.

TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NA KONEC: Hlavně pozitivně myslet! Negativismus nechceme, s úsměvem jde všechno líp….


MINULOST? NEEXISTUJE! BYLA!

Každý z nás si v sobě nese nějaké strašáky z minulosti. Ať se jedná o banální věci nebo věci, se kterými nebylo jednoduché se poprat. Život není peříčko, a proto jsme sami v sobě občas zatíženi věcmi, které nás táhnou ke dnu a my se od nich nemůžeme odprostit. Stále přemýšlíme nad tím, co kdyby a nemůžeme pochopit, proč se daná situace stala právě nám. Všechno se nám ale děje z nějakého důvodu a teď je na nás jak se vším naložíme. Buď se můžeme sesypat a být chodícím klubíčkem neštěstí, anebo minulost přijmeme jako fakt. Jak již řekl básník William Shakespeare „Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další.“

SMÍŘENÍ

První a nejdůležitější věcí pro odpoutání se od minulosti je smíření. Uvědomme si, že minulost nezměníme. Změníme ale to, jak na ni budeme nahlížet. Zkusme ji přijmout se vším, co nám vzala i dala, a poděkujme i za špatné věci, které se nám staly. Protože každá mince má dvě strany. Proto i špatné zkušenosti nám mohou přinést poučení. Učí nás neopakovat stejné chyby a být silnější. Silní lidé se nerodí jen tak. Rodí se z překážek, které museli překonat a ze zkušeností, které museli prožít.

PŘÍTOMNOST

Další důležitá věc je žít v přítomnosti. Pokud stále přemýšlíte nad minulostí, neužíváte si přítomného okamžiku a věcí, které vám mohou přinést radost. Přehlížíte věci, skutečnosti a osoby, které by vám mohly ulevit a pomoci se s minulostí nějakým způsobem vyrovnat. Proto je nutné žít tady a teď, se vším co nám přítomnost nabízí. A že toho není málo.

POZITIVNÍ MYŠLENÍ

Posledním bodem je nahlížet na vše z pozitivní stránky. Alespoň trošičku. Je důležité si uvědomit, proč se daná situace stala a co nám měla přinést.

Zůstali jste ze dne na den bez milované osoby? Nyní máte spoustu času na sebe a své koníčky. Chtěli jste začít chodit na jógu, zkusit keramický kurz nebo zapracovat na své postavě? Teď už vám v tom nikdo a nic nebrání. Ani výmluvy, že nemáte čas. Samota je věc dočasná, proto si užívejte času, který máte jen pro sebe. Až přijde ten správný partner, pochopíte, proč to nevyšlo s tím předchozím. Onemocněl vám někdo blízký? Věřte, že se uzdraví a buďte vděčný za léčebné možnosti, které jsou u nás dostupné. Buďte s ním každou volnou chvilku a dělejte mu oporu, kterou potřebuje. Lidé si často myslí, že od lékařů budou znát všechny odpovědi a oni odstraní všechny nemoci, které nás trápí. Je ale nutné zapracovat také v naší hlavě a nepřipouštět si negativní myšlenky. Co se odehrává v naší hlavě, je odrazem toho, co se děje v našem životě. Z negativních myšlenek nevzešlo nikdy nic pozitivního. Trápíte se pro to, že vás někdo neprávem pomluvil nebo zradil? Copak jste se tím už nenatrápili dost? Věřte mi, že ta osoba si z vašeho trápení nic nedělá. Tady jde ale vás a o vaše zdraví. Je na čase jít dál.

Nechejte minulost minulostí, žijte okamžikem a těšte se na budoucnost. Všechno je to o tom, jak si to uděláme v hlavě. Pokud budeme stále spjati s tím, co bylo, nemůžeme být připraveni na to, co bude. Na to lepší co nás čeká. Nic už nebude jako kdysi, ale může to být jako ještě nikdy. To si prosím zapamatujte!

Dívejte se na minulost jako na sbírku fotek, které jsou seřazeny do alb tak, aby se mohly uchovat a vy se mohli posunout dál. Bylo by chybou zapomenout na minulost, ale ještě větší chybou je jí dovolit, aby ovlivnila naši budoucnost.


MOTIVACE S MÍROU

Trendem dnešní doby je prohlížení různých návodů. Jak sestavit poličku, jak si na nehty nalakovat jednorožce, jak udělat správně steak.

Stejně jako vyhledávání rad a tipů vedoucích k hmatatelným věcem, lidé sbírají informace i duševního rázu. Čteme životní příběhy, nejlépe o lidech, kteří z ničeho vybudovali mocné impérium. Sledujeme blogy nějakých dříve superobézních dívek, které změnily svůj životní styl a nyní jsou fitness trenérkami. Hledáme inspiraci, abychom zjistili, co chceme udělat se svým životem a doufáme, že nám poradí člověk z youtube.

Hltáme a hltáme všechny motivační zdroje, trávíme nad nimi hodiny a ti lepší z nás si z nich něco vezmou, ale někteří spíš sbírají teoretické vědomosti, které poté mohou vytáhnout ve společnosti, aby udělali dojem. „Pokud chceš létat, nemávej rukama, ale křídly!“  Smyslem motivace není ji za každou cenu hledat jako ropu, která jednou dojde – motivace umí navést k inspiraci, která znamená víc.

VŠEHO MOC ŠKODÍ?

Motivace se stala businessem a velkým trendem, který hybe světem. Klíčem k úspěchu je probudit v lidech emoce a snažit se je motivovat a inspirovat – což samozřejmě nehaním, ale každá mince má dvě strany. Jen mi občas připadá, že je v mém okolí přemotivováno – každý, kdo dokázal něco netradičního a trochu vybočuje ze zajetých řad, najednou zjistí, že je jeho posláním motivovat ostatní k rozletu. Na tom by také nebylo nic špatného, až na to, že kolikrát to může lézt na nervy – ne všichni lidé jsou zvědaví na motivační projevy.

Není důležité, kolik načteme motivačních článků, či kolik zhlédneme takových videí nebo kolik si vyslechneme úspěšných lidí, co dělají z motivace novou Bibli. Pokud se vyskytne problém, nespoléhejme se jen na rady ostatních.

Motivace nás pohání, ať pozitivně či negativně, a nejlépe by se měla postupem přetvořit v inspiraci. Nepěstujme si na ní závislost, kterých už tak existuje příliš. Není to chytrý telefon nebo cigareta, tedy běžně dostupné zboží v obchodech. Je mnohem cennější.

Snažte se stát někým, kdo je opravdu hoden stát se motivací pro ostatní a můžete čerpat sílu z vlastního příběhu. Nezaměřujte se úspěchy druhých, ale na svou vlastní cestu za motivací a následně inspirací. Nejste kopie, nýbrž originál.

 

 


I TY JSI GÉNIUS, JEN MUSÍŠ ZJISTIT V ČEM

První sebeuvědomění: nesnažit se být tím, čím nejsem. Život je krátký a vy byste si ho měli náležitě užít, bavit se, být šťastní. K tomu se váže i to, abyste byli takový, jací opravdu jste a DĚLALI TO, co vás baví. Pokud děláte něco, co vás baví, co milujete, pak je to věc, ve které můžete být opravdový génius.

Závist a stud jsou časté věci, které se vyskytují u lidí, i když si to sami neuvědomujete. Jeden je dobrý v téhle věci a druhý zase v tamté, ale věděli jste, že se mezi těmito dvěma lidmi často nachází závist a stud? Jeden druhému závidí, co umí, a jeden se před druhým stydí, že to neumí. Blbost. Pokud vám něco jde, ponořte se do toho, nesnažte se o výsledky někoho jiného, protože v činnosti, ve které jste dobří, můžete být nejlepší. Nikdy nebudete nejlepší ve věci, která vás nebaví, a která vám nejde! Máte určité slabé a silné stránky, udržujte si povědomí o těch slabých a udržujte je stabilní, ale věnujte se těm silným. A rozhodně nezáviďte druhým ty jejich, jelikož každý má zase ty své slabé, za které se též stydí.

Váš život je pouze ve vašich rukách a vy si volíte cestu, po které se vydáte. Vydejte se cestou vašich silných stránek. Nejde ti ve škole matika, ale miluješ jazyky? Nestuduj ekonomku, běž na jazykovku. Nikdo nemá právo řídit vám život.

Stále hledáte své přednosti? Sedněte si, vezměte si papír a tužku a napište si několik činností, které vás hlavně baví. Může to být kreativní činnost, sport, předmět ve škole – zkrátka cokoliv. S velkou pravděpodobností budete dobří, ve věcech, které vás baví, tak buďte také nejlepší a posouvejte své dovednosti dál.  

Držte si u těla i další, které mají stejné zájmy, můžete se od sebe vzájemně učit a doplňovat. Držte si u těla ale i ty, kteří mají jiné zájmy a přednosti, můžete se vzájemně podpořit a pomoci si. Například ve škole, pokud jste dobří právě v matice a někdo jiný zase v jazycích, proč si vzájemně nepomoci a nedoučovat se? Však i to, že pomůžete jiným vás naplní radostí a ten život bude hned hezčí.

Až objevíte to, co vám jde a baví vás, pak jste opravdový génius.


NECHCI NIC ZADARMO

Bez práce nejsou koláče. Přísloví, které obecně platí, ale je spíše nenáviděno. Je v něm víc, než jen odměna získána z dřiny. Je v něm skromnost, touha a hodnota.

Pokud něco nezískáme zadarmo, pak se naučíme skromnosti. Jeden si dvakrát rozmyslí, kde utratí své těžce vydělané peníze. Volí moudřeji, než když mu něco jen tak spadne do klína. Skromnost nás i naučí respektu k dalším lidem, snáze vidíme hodnoty ostatních.

Touha nás naučí snít. Snít o tom, co chceme získat, čeho chceme dosáhnout, a jakmile toho dosáhneme, začneme být na sebe pyšní a vážit si sami sebe. Pomůže nám i nabýt zdravého sebevědomí, které je důležité.

Pokud opravdu nezískáme nic zadarmo, ale musíme vynaložit naše úsilí na získání oné věci, pak si ji budeme vážit, bude mít pro nás určitou hodnotu. Tyto hodnoty bychom měli respektovat i u ostatních. Málo je někdy více, a co je málo pro vás, znamená jmění pro někoho jiného, každý má své hodnoty nastaven na jiné úrovni.

Spousty lidí tyto tři věci postrádá, to jen proto, že si zvykly vše dostávat na stříbrném podnose, což je velmi špatně. Dosažením našich cílů, získáním námi zasloužené odměny, naplňujeme naši osobu štěstím a hrdostí. Nikdo by neměl chtít pouze brát a dostávat bez vynaloženého úsilí, však jaký byste pak ze sebe měli pocit? Rozhodně lepší, když víte, že jste udělali maximum.

Buďte rádi za to, co máte. Neřešte, co jste měli a teď nemáte. Vkládejte své úsilí do toho, co chcete.


RADUJ SE Z MALIČKOSTÍ

Dnešní doba je hektická a uspěchaná, to nezměníme. Co ale můžeme změnit je náš pohled na svět, náš pohled na život. Často ve spěchu a shonu, zahleděni do obrazovek svých telefonů přehlížíme i zdánlivě krásné věci, které kolem nás jsou. Není to ale škoda?

Až půjdeš zítra zase do práce stejnou cestou, zkus odlepit své oči od obrazovky svého telefonu a vnímej dění kolem sebe. Opravdu krásu můžeme vidět i v těch nejmenších věcech. Stačí mít oči otevřené a vnímat. Vnímat všemi smysly. Při pití své ranní kávy zkusme na chvilku zastavit a soustřeďme se na tu silnou chuť a vůni. Buďme vděční za každé nové ráno, za každý úsměv, který nám věnuje prodavačka v obchodě, za upřímné pohlazení naší maminky nebo za ranní zpěv ptáků. To jsou věci, které dělají život krásnější. Jsou to maličkosti a my je bereme jako samozřejmost. Samozřejmostí ale nejsou. Pro člověka, který žije na ulici je káva nedosažitelnou surovinou, stejně tak jako pro děti v dětských domovech pohlazení od milovaného rodiče.

Lidé často čekají na nějaké velké události v jejich životech. Svatbu, narození dítěte, vysněnou práci nebo hodně peněz. Pak si myslí, že budou skutečně šťastni. Je tomu ale tak? I po takových velkých událostech se vždy najde něco, co budeme chtít dál a myslíme si, že teprve pak budeme šťastni. V životě ale budou přicházet nové starosti a strasti, a pokud budeme čekat stále na AŽ, tak zestárneme. V tu chvíli si budeme přemítat celý nás život. Vyčítat si to, že jsme se zabývali malichernostmi a přehlíželi ŽIVOT. Protože ten nám tvoří právě ty kousíčky štěstí, které jsou jednou za čas okořeněny velkými událostmi.

Štěstí se neměří tím, kolik máme peněz na účtu, kamarádů nebo značkových věcí. Štěstí je ve věcech, ve kterých bychom ho na první pohled nehledali. Zkusme prosím na každém dni najít nějakou tu maličkost, která nám udělala ten den radost. Ať se jedná o šálek dobrého čaje, telefonát od kamarádky, krásné počasí nebo úspěšně složenou zkoušku.

Myslíte si, že nic hezkého se najít nedá? Zkusím vás vyvést z omylu. Ujel vám autobus? Zkraťte si čekání tím, že se projdete na další zastávku, nadýcháte se čerstvého vzduchu, vyklidníte mysl a nasajete energii z okolí, nejen vaše tělo vám poděkuje. Zkrátíte si čas, a zároveň uděláte něco pro své tělo. Neudělali jste zkoušku, na kterou jste se učili? Ještě jednou si téma zopakujete a pro příště budete lépe připraveni jak na zkoušku, tak například ke státnicím. Nevyšlo vám místo ve vysněné práci? Věřte, že na vás čeká lepší. Je možné, že byste v té „vysněné“ nebyli šťastni. I zdánlivě na špatném dni se dá najít něco hezkého. Vše do sebe po čase zapadá. Na všem špatném se vždy dá najít něco pozitivního. Ne, že ne. Musí se ale chtít.

Na chvilku se zastavte a uvědomte si, že máte důvod k radosti. Každý večer až si lehnete do postele, zkuste si zrekapitulovat váš den. Uvědomte si, co vám udělalo ten den radost, byť to může být maličkost a třeba si to i zapište. Pokaždé, až si budete myslet, že na vás nic dobrého nečeká, si to opět přečtete a připomenete si, co se vám pozitivního přihodilo, čímž překonáte nejen špatnou náladu a deprese, ale dlouhodobě si tak budete i zvyšovat a upevňovat vaši spokojenost.


BUĎ SÁM SOBĚ OPOROU

Myslíte si občas, že jste na všechno sami nebo vás často přepadá smutná nálada? Pokusím se vám vysvětlit proč je dobré, aby člověk byl sám se sebou rád a naučil se brát život s větší lehkostí a úsměvem.

Každý z nás má oporu v nějakém svém blízkém člověku. V mamince, kamarádce nebo příteli. Ale co takhle mít oporu sám v sobě?

Měj se rád

Na úvod bychom si měli ujasnit, co je sebevědomí. Sebevědomí není hanlivé, sprosté ani urážlivé slovo. Je to slovo, které znamená uvědomovat si sám sebe. Sebeláska není nic špatného a nemá to nic společného s pýchou a arogancí. Každý by měl být pro sebe vždy na prvním místě. To je sebeláska, ze které vychází sebevědomí. Pokud jsme sebevědomí, vidíme jak své přednosti, tak své chyby. Proto každý sebevědomí člověk, který své chyby vidí a snaží se na nich pracovat, je na té nejlepší cestě se jich úplně zbavit.

Neplýtvej energií

Pro člověka je velice důležité, aby sám se sebou byl rád. My jsme totiž ti, kteří se sebou zůstanou, i když ostatní odejdou. Celý život můžeme věnovat jednomu partnerovi, ale když odejde, zůstaneme vždy jen sami. Proto bychom se měli naučit mít se rádi. Od té doby každá životní zkouška, která nás potká, nebude tak hrozná jak se na první pohled může zdát. V tu chvíli sice budeme na dně, ale budeme si vědomi své hodnoty.  Nebudeme se dožadovat opětovného přijetí, odejdeme se vztyčenou hlavou. Ten, kdo nás opustil, zradil nebo podvedl (ať se jedná o partnera, šéfa nebo kamarádku) ztratil člověka, který mu byl oporou. On ztratil, my v dané chvíli můžeme jen získat, ačkoli si to nejdříve nemusíme uvědomovat. Potkáme nové přátele, kolegy, budeme mít více času na sport, objevíme nové koníčky a celkově budeme mít více času a energie pro sebe. A hlavně získáme nové zkušenosti do budoucna, které nebudeme chtít opakovat a podvědomě se jim vyvarujeme.

Neboj se překážek

Můžeme se porozhlédnout po nové práci, která nás bude více naplňovat, nebo potkáme partnera, který si nás bude vážit a bude znát naši hodnotu stejně tak jako známe tu svou, ale i tu jeho. Chvíle, která se v tu danou dobu bude zdát nesnesitelná a zlá nebude tak těžká, pokud si budeme vědomi právě své hodnoty. Víme už totiž, že z každé špatné zkušenosti se dá poučit a co hlavně – posunout. Co by byl život bez překážek? Jen ty nás posouvají dál a dělají nás silnější. Hvězdy také přeci můžeme vidět pouze za tmy.

Rozmazluj se

Proto bychom si měli čas od času napustit plnou vanu s pěnou, dát sluchátka do uší a prostě vypnout. Vypnout od celého okolního světa, od dětí, učení nebo práce. Soustředit se pouze a jen na sebe, být se sebou rádi. Kdy jste si naposledy jen tak sami sedli do kavárny na kávu a dort? Kdy jste naposledy šli sami do kina? Nemusíte se s nikým dohadovat, jestli si dáte slaný nebo sladký popcorn, nebo jestli vyberete film s titulky nebo bez. Je to jen na vás. Hýčkejte se, mějte se rádi. Každé ráno když vstanete, koukněte se do zrcadla a opakujte si: „Jsem krásná/ý, hodná/ý, milá/ý… Mozek si tuto činnost za nějaký čas osvojí a vy budete rázem sebevědomější a budete se mít rádi. Na to totiž lidé obecně často zapomínají. Mít se rád je jedna z nejdůležitějších věcí v našem životě. Jak můžeme mít rádi ostatní, když kolikrát nemáme rádi ani sebe? U nás to vše začíná, a proto se mějme rádi takový, jací jsme. Naše tělo s námi bude do konce života. Opečovávejme ho s tou největší láskou, kterou si zaslouží.

Usměj se!

Více se usmívejte a buďte pozitivní. Lehko se to říká, ale hůře se to koná? Pokud budete mít jen jednu špatnou myšlenku na to, jak se máte na nic, vzpomeňte si na to, že někteří lidé v tu samou vteřinu naposledy vydechnou, někteří lidé nemají co jíst, kde spát… Co jsou ty naše problémy proti tomu, že? Pokud na vás půjde špatná nálada, stačí se jen usmát. Úsměv je totiž jeden z nejrychlejších aktivátorů dobré nálady. A to nemluvím o tom, jak na vás bude reagovat vaše okolí. Sebevědomý člověk působí na potenciálního partnera jako magnet. Každý totiž chce mít ve svém životě silného a sebevědomého partnera, který umí být pro druhé oporou.

Ze života

Mám kamarádku, která má naprosto snový vztah. Milujícího partnera, který by pro ni udělal cokoli na světě. Má ale stále pochybnosti o tom, zda je pro něj dost dobrá a zda ji tyto okamžiky štěstí rychle neopustí. Pokud by si byla sebe – vědomá věděla by, že je krásná, chytrá, hodná a milá partnerka, a proč by takovou osobu její partner chtěl opustit?! To jen tehdy, pokud by neměl všech pět pohromadě nebo pokud by neznal její hodnotu. A takový člověk by v jejím životě neměl co dělat.

A proto ten, kdo nezná naší hodnotu, ba s námi dokonce pohrdá, si nezaslouží plýtvat naší energií. My totiž už víme, že energii raději vložíme do sebe, než do někoho kdo si ji nezaslouží. A v tu chvíli pro nás nebude problém odejít z nefungující práce, vztahu nebo přátelství. My jsme totiž sami se sebou rádi a užíváme si chvil, které nás dobíjí pozitivní energií.


PŘEDSEVZETÍ – PRVNÍ KROK K ÚSPĚCHU

Bude to stát se fitness modelem, vydělat miliardy nebo snad vynalézt nějakou průlomovou věc? Je u konce další rok, a jako každý rok s ním přicházejí nová předsevzetí. Drtivá většina lidí, dle statistik až 70 %, si taková předsevzetí stanoví a kolikrát nejen jedno. Co je však mnohem důležitější, než si předsevzetí stanovit, je dotáhnout ho do cíle, bohužel v tomto bodě téměř všichni selžou.

Před posledním dnem v roce se snažíme zhodnotit, jak náš rok vlastně probíhal a co jsme během té doby dokázali v osobním i pracovním životě. Na druhé straně si stanovujeme předsevzetí, která nám umožňují vkročit do nového roku s pocitem, že na sobě začneme více pracovat a dosáhneme vytouženého úspěchu.

Na začátku jsem vás hezky nabažil (namotivoval? :D) snovými předsevzetími, která by se snad líbili každému. Je však důležité zůstat nohama na zemi a stanovit si reálné cíle a vyhnout se tak zbytečnému stresu a zklamání, který neprospívá našemu tělu ani mysli. Je také třeba si dobře rozmyslet, jak budeme využívat náš čas. Den je krátký a má pouze 24 hodin. Odečteme-li dobu věnovanou spánku, zbude nám náš produktivní čas, na který se musíme zaměřit a využívat ho efektivně a moudře. Za každou cenu je potřeba vyhnout se prohnané prokrastinaci, avšak je třeba si uvědomovat, že odpočinek je také velice důležitý, bez toho to prostě nejde.

Lidé, kteří jsou odhodlaní něco změnit můžeme rozdělit do dvou skupin. Na ty, kteří se rozhodnou s něčím přestat (kouřit, pít alkohol, hrát počítačové hry apod.) a na ty, kteří se rozhodnou s něčím začít (běhat, chodit do posilovny, začít jíst zdravě, každé ráno se protahovat, naučit se cizí jazyk a mnoho dalších). Obě cesty jsou ušlechtilé, v obou případech je však důležité začít a vytrvat.

Co si budeme povídat, první varianta je sice náročná cesta a vyžaduje pevnou vůli, o tom není pochyb, ale není zdaleka tak zajímavá, jako ta druhá. Rozhodnout se začít něco dělat, objevit něco nového a posunout se o krok dále, to už je zajímavější! Tak se na pár takových bodů podíváme a rovnou vám k tomu přiložím i nějaké to doporučení a odkazy, které vám usnadní váš start.  

Rozšířit si obzory dalším cizím jazykem?

„Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“ Známé a pravdivé přísloví. Díky znalosti dalšího jazyka se vcítíte do úplně jiné kultury, nehledě na to, že učení se cizím jazykům vám rozšiřuje kreativitu a udržuje vaše mentální zdraví i v pokročilém věku. Zvětšíte si tak i šance na získání lepší práce nebo odstraníte jazykové bariéry při cestování, které lidi tak často trápí.

Naprosto skvělou vychytávkou, jak začít s jazykem nebo posunout znalosti, jsou kurzy od online jazyků. Platformu sám používám a je to fakt pecka! Nahradí mi to živého lektora se vším všudy, a ještě k tomu se můžu učit odkudkoliv a kdykoliv chci.

Zhubnout, vystavět své tělo a vymakat fyzičku

Jedno z nejčastějších předsevzetí, která si lidé dávají, je zhubnout nebo začít cvičit/chodit do posilovny. Proti tomuto klišé nic nemám, naopak si myslím, že tato předsevzetí by si měl dávat úplně každý. Udržovat svoji tělesnou schránku je pro zdraví velice důležité a v pokročilém věku vám tělo poděkuje. Je skvělý pocit, když se na své tělo můžete vždy spolehnout a nezklame vás v zapeklitých situacích. Takové doběhnutí autobusu může být pro mnohé nepřekonatelná překážka.

Kde začít? Jednoduché, jděte a kupte si permici do posilovny, která vám bude připomínat, že tam máte chodit. Najděte si také parťáka, se kterým se navzájem budete motivovat a předbíhat. Vím, někdy to ale není tak snadné. Skvělým startem, ať už vážíte a měříte jakkoliv, ať je vám 100 nebo 15 či jste začátečníci nebo pokročilý, je výzva 21 dní. Každý rok to modifikují, letos by to měla být bomba. Minulý rok jsem si to vyzkoušel a s klidným svědomím to mohu dál doporučit.

Start v online podnikání

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si přivydělat nebo si najít takovou práci, kde budete svým pánem a můžete si pracovat odkud chcete a kdy chcete? Chce to trochu odhodlání a chuť se něco naučit, ale nic nejde bez tvrdé dřiny, pokud chcete uspět. Ne nadarmo se říká „Bez práce nejsou koláče.“. Online podnikání je jedním ze způsobů, jak toho docílit a nikdy dříve to nebylo dostupnější než teď. V podstatě můžeme říci, že každý z vás může začít ze dne na den z místnosti svého pokoje, stačí vám k tomu počítač.

Na internetu najdete spousty materiálů ke studování zdarma, avšak za ty hodnotné si budete muset připlatit. Pak se vám to ale může mnohokrát vrátit. Já vám můžu doporučit Online stratéga od Dušana Součka. Kurz vás skvěle seznámí se základními principy z online podnikání a poskytne spoustu praktických rad, tipů a strategií.

Najít si lepší práci?

Ne každý má na to, troufnout si podnikat a má radši svoji jistotu. Jedno z dalších běžných předsevzetí je najít si lepší práci. Není to vůbec těžký úkol, musíte jen chtít. Stačí přidat nějakou hodnotu, něco navíc, co šéfy zaujme.

Průběžně se vzdělávejte, v dnešní době je hromada možností. Možná si přijdete na své v naší rubrice vzdělávacích kurzů.

Rozhodl jsem se začít jíst zdravě

Tohle je, dle mého názoru, jedno z těch těžších předsevzetí :D. Je opravdu náročné odolávat těm dobrotám, které kolem nás neustále „poletují“. Vidíme je úplně všude, v televizi, novinách, časopisech, výlohách, prodejnách, na menu v restauracích či fastfoodech a jsme si moc dobře vědomi, jak jsou ty jídla vynikající, ale zároveň moc dobře víme, co nám to dělá se zdravím. Zde je opravdu důležitá pevná vůle, ale pak si můžete být jisti, že se vám to vrátí v podobě skvělého pocitu a lepšího života. Neříkám, abyste přestali jíst ty dobrá jídla úplně, ale dobře a chytře regulovat to, co jíte.

Hledejte, hledejte a zase hledejte. Na internetu je toho hodně – videa, návody, recepty, postupy…  Ty náročnější, tak mohou vyzkoušet například jídelníčkovou výzvu.

Je spousta dalších předsevzetí, která si můžete dát. Já vybral ty nejběžnější a ve své podstatě nejdůležitější. Tímto vám přeji hodně úspěchů v novém roce 2018!! A nezapomeňte, hranice jsou pouze v mysli.


ČLOVĚK MÁ JÍT DO HROBU VZDĚLANÝ

No co? Když ze mne nebude pracující inteligent, třeba ze mne bude inteligentní pracující. (Jak básníci přicházejí o iluze)

Považuji se za průměrného studenta vysoké školy. Školou se snažím proplout, vynakládám úsilí potřebné k jejímu zdolání a snažím se moc nepřemýšlet nad tím, jak mě to nebaví. Že jsem asi měla studovat něco jiného. Jenže co?

Obávám se, že takovéto smýšlení má bohužel více studentů. Vinu přikládám všeobecnému mínění, že bez školy budeme v podstatě „odpadem společnosti“ –  proto se pod nátlakem okolí v mladém věku snažíme přijít na to, čím se jednou budeme chtít živit, kde a jak se připravit.

Jak řekl Jan Tříska – člověk má jít do hrobu vzdělaný. Ano, plně souhlasím. Vzdělání je důležité. Ale ten všeobecný strach z toho, že pokud nebudeme mít maturitu či vysokoškolský titul, tak jsme nahraní, je dle mého názoru nesmyslný. Jak jsem již řekla – tlak společnosti je značně citelný a všudepřítomný.

Copak můžeme získat vzdělání jen ve škole? Koneckonců tím největším učitelem nás všech je život. Vůbec nechci nikoho odrazovat od studia na škole. Naopak si myslím, že právě škola je dobrým místem, kde si člověk uvědomí, kam by chtěl směřovat. Poté jde jen o to mít odvahu se dle toho zařídit, opustit konvence a jít si svou cestou, protože každý jsme originál. Originál držený v krabičce s dalšími, formován a tvarován podle toho, „jak je to normální“.

Myšlenka odkazující na pohádkového Honzu, který se vydal do světa s ranečkem buchet od maminky, není vůbec špatná. Řekla bych, že je průlomová a skýtá v sobě mnoho pravd. Tak třeba sezením doma a chozením v předem vyšlapaných kolejích zakrníme a staneme se dalším „sériovým“ produktem doby. Kdežto pokud roztáhneme křídla a vyrazíme za jakékoliv hranice, může nám tato zkušenost otevřít oči a mysl.

Co tím vším chce tedy básník říci? Nenabádám k okamžitému ukončení studia (případně k okamžitému skončení s prací), abychom začali pracovat na svých snech. Jen se všichni na chvíli zastavme a řekněme si, jestli jsme takto spokojení. Jestli se nám líbí, co jsme doposud udělali. Cítíme se svobodně, nebo pod tlakem? A hlavně – v jakém stavu mysli a těla chceme jít do hrobu?


ČLOVĚK BEZ HRANIC – ČÁST 2.

Druhý a třetí krok: Stanovení cílů a překonání se

Jakmile pochopíte sami sebe, víte, jak se zlepšit, jak se seberealizovat a začnete na této důležité věci pracovat, můžete si stanovit cíle. Stanovte si však jeden cíl, maximálně dva, kterých se budete snažit dosáhnout. Pokud si jich stanovíte méně, budete na ně moci vynaložit 100 % svého úsilí a dosáhnout jich rychleji a kvalitněji. Mít více cílů najednou, by se nakonec stalo vaší překážkou. Samozřejmě netvrdím, že mít více cílů je špatně, můžete si jich stanovit více, ale zvolte si jich jen pár, na které vynaložíte momentální úsilí. Jakmile jich dosáhnete, tak vaše cesta nekončí a můžete dosahovat i těch ostatních.

Řeknu vám takovou pohádku: Existuje kopec, který se jeví jako obyčejný kopec, ani ne některak prudký, ani nikterak vysoký, a přesto se zdá vrcholek nedosažitelný a na vrcholku toho kopce je „něco“. To „něco“ se nedá popsat, každý člověk to totiž vnímá a vidí jinak. To „něco“ jsou sny a cíle člověka, který právě vzhlíží vzhůru. Jsou to sny a cíle, kterých by rád dosáhl, ale cesta se nejeví vůbec jednoduchá, nýbrž nedosažitelná. Mnoho lidí se otočí zády a odkráčí, aniž by zkusili kopec zdolat. Jediné, co bylo třeba udělat: Zavřít oči, nadechnout se, otevřít oči, usmát se a udělat krok v před.

Pokud se vám podařilo vyrazit vpřed, měli byste vědět, že cesta nebude nikterak jednoduchá, ale je třeba si zachovat chladnou hlavu, pozitivního ducha a úsměv na rtech. Pokud tyto věci zvládnete, pak uvidíte, že šplhání za vašimi cíli půjde jednodušeji. Na každém kroku vás čeká nějaká překážka, každým krokem jste však blíž vrcholku. I když několikrát padnete, vstanete o kus blíže k vrcholku a ještě silnější. S každým dalším krokem se může vrcholek jevit nedosažitelnější, věřte mi, jste blíž a blíž, vaše sny a cíle máte nadosah.

Těsně pod vrcholem už můžete být vyčerpáni, na pokraji svých sil a zoufalí, nevěste však hlavu, znovu zavřete oči, párkrát se nadechněte, otevřete oči, usmějte se na vrchol a řekněte: „Za chvíli tě zdolám!“ a vykročte.

Jakmile dosáhnete vrcholku, budete jako znovuzrozeni, plní energie a štěstí. Překonali jste sami sebe, jste teď silnější. Na vrcholku, jakoby se svět změnil, všímáte si svého okolí a vidíte do dálky, vidíte spousty kopců, které jste předtím neviděli. Každý z kopců má vrcholek, který čeká jen na vás, aby byl zdolán.

<= ČLOVĚK BEZ HRANIC – ČÁST 1.


JAK SE DOSTAT Z KOMFORTNÍ ZÓNY

Každý den, každé ráno, které přijde je dar, neříkám, že vždy správný, ale i tak byste neměli celý svůj život prosedět v koutě. Nejděte jen s proudem, ale proti, nenechte si o životě zdát, ale žijte ho. Všechny vaše sny a touhy jsou důležité, tak nenechte, aby se jim někdo smál. Musíte se o své touhy rvát, neboť život je túra, na kterou jste se vydali a je jen na vás, po které stezce se vydáte. Pokud chcete dosáhnout svého, nesmíte se bát projevit a jít si za tím. Musíte se naučit vystupovat ze své komfortní zóny, o které je tento článek.

A co to vlastně komfortní zóna je? Jedná se o takovou zónu, kde nepociťujete strach, je to zóna klidu, umožňuje nám si odpočinout, nežít ve stresu a určitým způsobem nás chrání, cítíme se v ní v bezpečí. Teď si asi říkáte, proč byste tuto zónu měli opouštět. Komfortní zónu je dobré opouštět proto, protože jakmile z ní vystoupíte, pak se dostanete do tzv. zóny růstu. Je samo o sobě těžké vystoupit ze své „bezpečné bubliny“, ale pokud tak učiníte, pak je to známka toho, že jste překonali váš strach. Pořád budete pociťovat nervozitu, ale to je v pořádku, při každém menším výstupu z komfortní zóny máte strach, ale jakmile ji budete opouštět znovu a znovu, pak váš strach zmizí a vaše bublina se nafoukne, zvětší se vaše komfortní zóna. Například jste se cítili nervózně při prezentaci před lidmi, čímž jste opustili vaší komfortní zónu, ale jakmile budete častěji prezentovat (třeba si brát dobrovolně prezentace), dochází k vašemu růstu. Vaše řečnické a komunikační schopnosti se zlepšili, necítíte se tolik nervózní a nepociťujete strach. To je známka toho, že jste zvětšili vaší komfortní zónu, je tedy zapotřebí najít si jiný strach, který můžete překonat, abyste mohli vstoupit znova do fáze růstu.

Dávejte si však pozor, hned za zónou růstu, která je také zónou motivační, je zóna negativního stresu, který je demotivující. Pokud se do této zóny dostanete, pak může přijít fáze pád. Znamená to, že jste si na svá bedra naložili víc, než můžete unést. Pokud je pro vás velmi obtížné vystupovat z komfortní zóny, tak z ní vystupujte po maličkých krůčcích, pouze do zóny růstu, kde se můžete sebevzdělávat a mít ze sebe radost. Pokud postoupíte dál, tak vás může zachvátit panika. Při výstupu ze zóny tu vždy bude strach a nervozita. Abych lépe popsala rozdíl mezi zónou růstu a zónou negativního stresu, pak vám to popíši na příkladu. Pokud si ve škole vezmete dobrovolně prezentaci, protože vím, že nejsem dobrý řečník a chci se zlepšit, pociťuji nervozitu, ale vím, že to zvládnu, pak jsme v zóna růstu. Pokud byste si toho naložili hodně, například prezentaci před celou školou, pak už byste to nemuseli psychicky unést. Stopněte tedy fázi pád, musíte se začít rvát, pomalu se dobojujte k vašemu cíli.

Vytypujte si vaše strachy, vše, co vám dělá problém a štve vás to. Já zde uvádím jako příklad prezentování před lidmi, protože i mně samotné to dělá problém. Pokud jsou však nějaké dobrovolné prezentace, tak si je vezmu, protože vím, že čím víc odprezentuji, tím víc se naučím a svou nervozitu překonám. Je to velmi obtížné, ale všechny strachy existují jen ve vaší hlavě. Můžete si napsat seznam vašich strachů na papír a k nim cesty, jak se jich zbavit. Napište si krok po kroku, krůček za krůčkem, jak docílit toho, že vaše strachy zmizí. Jakmile odbouráte vaše strachy, tak vám nic nebude stát v cestě naplnit své touhy a sny.

Naučte se říci „NE“ a buďte asertivní. Pokud jste typ člověka, kterému dělá problém, říci „Ne“, pak se jedná zase jen o to, vystoupit z komfortní zóny. To ona vás drží od vyslovení těchto dvou písmen. Když se vám do něčeho nechce a někdo na vás vyvíjí nátlak, pak se nejedná o výstup z komfortní zóny. Tu opustíte, až se slovy „Ne, já to dělat nechci.“. Pociťujete v krku knedlík a srdce se vám svírá, když tato situace nastane? Chápu to, zkrátka se zkuste uklidnit, zhluboka nadechnout a vyslovit se. Zkuste si přehrávat v hlavě (například před spaním) nepříjemné situace a i to, jak byste na ně mohli reagovat, určitě vám to pomůže i v realitě. Můžete sáhnout i po určitých knihách, které vám pomohou k asertivitě. Například doporučuji Asertivita – umění být silný v každé situaci.

Na závěr bych vám ráda popřála hodně štěstí při vstupu do místa, kde se nachází zóna růstu. Zároveň doufám, že vám tento článek přiblížil povědomí o tom, co to vlastně komfortní zóna je, a že už víte, jak na ní.


ÚSMĚV

Úsměv, to je typická grimasa, kterou reagujeme na vtipy, radostné novinky, pozdrav či nějakou pomoc, která provází naše radostné vnitřní rozpoložení. Ale to už všichni moc dobře víme.

Důležité je, uvědomit si, že úsměv je mnohem více než pouhá grimasa. Je to energie, kterou přenášíme na druhé, je to něco, co nás určitým způsobem reprezentuje a vytváří to, jak nás druzí vnímají.

V dnešní době je spousta lidí, kteří sílu a kouzlo úsměvu hází za hlavu a jsou neustále zamračení a málokdy se usmějí. Když se někdo usměje na ně, tak mu úsměv sotva oplatí a za každou cenu se snaží být vážní.

Je ale škoda, že takový lidé si neuvědomují, že s úsměvem to dotáhnou mnohem dále než s kamennou tváří. Vždyť úsměv rozdává radost, zlepšuje atmosféru, vzbuzuje pocit bezpečí a nadšení, zpříjemňuje chmurné chvilky a nezapomínejme na to, že úsměv a smích nám prodlužuje život.

Teď ale nemluvím o neupřímném úsměvu. Takový nikoho neoklame, všichni poznají, že jde o mechanický úsměv a takový nikdo nebere vážně.
Mluvím teď o opravdovém úsměvu, o takovém úsměvu, který jde od srdce a vychází z našeho nitra a tyto úsměvy, dělají nakonec i dobré obchody.

Profesor James V McConnell: „Lidé, kteří se smějí, řídí druhé, vyučují a prodávají mnohem snáze, a dokonce vychovávají i šťastnější děti. Váš úsměv v sobě nese mnohem více informací, než když jste zamračení. To je také důvod, proč povzbuzování je mnohem efektivnější metodou výuky než trestání“

Nemohu si odpustit, zmínit zde i dva skvělé úryvky z knihy „Jak získávat přátele a působit na lidi“ od Dale Carnegie (kterou vám mimochodem vřele doporučuji), kde zmiňuje skvělou radu, kterou kdysi poskytl světu esejista Elbert Hubard.

Moudrá rada od esejisty Elberta Hubarda:
„Kdykoliv vycházíte ze dveří, narovnejte se, neste hlavu hrdě vzhůru a zhluboka se nadechněte. Dopřejte si doušek slunečního svitu, pozdravte své přátele s úsměvem a mějte srdce na dlani. Neobávejte se, že budete nepochopeni, a neztrácejte ani minutu tím, že byste přemítali o svých nepřátelích. Soustřeďte se upřeně na to, čeho byste chtěli dosáhnout, a aniž byste ztráceli směr, zamiřte rovnou ke svému cíli. Myslete na velké a vznešené věci, které byste rádi vykonali, a pak, jak budou plynout dny, docela mimoděk využijte všechny příležitosti, které vedou k naplnění vašich cílů, právě tak jako bere mořský korál z přílivu a odlivu svou sílu k životu. Představujte si, jací chcete být: schopní, svědomití, užiteční, a samo myšlení už vás přemění k tomuto obrazu… Pamatujte, že myšlenka vládne tělu. Zachovejte si správné duševní rozpoložení – buďte odvážní, upřímní a milí. Správně myslet, znamená totéž, co tvořit. Všechny věci přicházejí skrze naše touhy a naše upřímné modlitby jsou pak vyslyšeny. Stáváme se tím, nač se naše srdce pevně upnulo v představách. Narovnejte se a neste hlavu hrdě vzhůru. Jsme samými bohy v zárodku.“

Tím druhým úryvkem z knihy je zmínka o tom, jak se před lety v jednom obchodním domě projevilo vedení svým prodavačům, kteří přestáli tlak, jemuž byli po dobu Vánoc vystaveni. Vedení projevilo svůj výraz uznání v podobě vyvěšeného inzerátu s textem:

Hodnota úsměvu ve vánočním čase:
Nestojí nic, ale znamená mnoho.
Obohatí každého, komu je určen, aniž ubere těm, kteří jej dávají.
Trvá pouhou chvilku, ale leckdy uvízne v paměti na dlouhou dobu.
Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj mohl obejít, a nikdo naopak tak chudý, aby se jím nestal bohatším.
Vytváří šťastné domovy, podceňuje dobrou vůli v obchodě a je znamením přátelství.
Je odpočinkem unavenému, denním světlem pro sklíčeného, sluneční září pro smutného a přirozenou protilátkou na potíže života.
Nemůžeme si ho koupit, vyžebrat, vypůjčit ani ukrást, protože není žádným pozemským statkem, dříve než je darován.
A jestliže vás jím v poslední minutě vyčerpávajících předvánočních nákupů náš prodavač už nemá sílu obdarovat, můžeme vás poprosit o jeden váš?
Neboť nikdo nepotřebuje úsměv tolik jako ten, kdo už nemá žádný na rozdávání!“

Tak co, nemyslíte, že je na čase se začít více usmívat? Rád bych tento článek završil něčím odlehčujícím. K tomu jsem si propůjčil slohovou práci, kterou vytvořila postava Sue Heckové v jednom z dílů ze seriálu Průměrňákovi. Možná to není jeden z nejlepších textů, ale určitě stojí za zamyšlení.

Je úsměv nakažlivý?Po mnoha pokusech na několika možných subjektech včetně členů rodiny, přátel, servírky od červeného humra a nepřátelského dítěte se mi bohužel nepodařilo potvrdit mou hypotézu. Nicméně odmítám jako spousta vědců vzdát se po prvním neúspěchu. Einsteinovi trvalo 10 let dokázat, že E=mc2 a i kdyby mi mělo tak dlouho trvat dokázat, že je úsměv nakažlivý, ráda si počkám, protože věřím, že existuje něco vymykající se logice. Jeden francouzský neurolog napsal, že radost se projevuje stahováním obličejových svalů, ale do pohybu je musí uvést příjemné vnitřní emoce. Připomeňte si úsměvy osobností, které způsobily radost na celém světě – Mona Lisa, Justin Bieber. Některým budu pro smích, to vím, stejně jako kdysi John Gurdon. Na střední mu říkali, že z něj vědec nikdy nebude, a přitom získal Nobelovu cenu. To mi jen dokazuje, že když vámi lidé opovrhují a myslí si, že jsou chytřejší, neznamená to ještě, že nemůžete získat Nobelovku. A tak budu ve svém výzkumu pokračovat, jeden úsměv po druhém, dokud nedokážu, že úsměv je nakažlivý. Vždyť na světě, kde se lidé neusmívají, žít nechci!

Percy Bysshe Shelley: „Nikdo není opravdu dobře oblečen, nenosí-li na tváři úsměv.“
Neznámý autor: „Úsměv nestojí nic, ale udělá mnoho.“

Tak nezapomeňte, usmívejte se! 🙂


JAK VZNIKLA SVĚTOVĚ PROSLULÁ ZNAČKA DOUTNÍKŮ PADRÓN

José Orlando Padrón byl muž, jenž si pomocí kladiva splnil svůj velký sen. José byl velmi chudý a měsíčně vyžíval jen se 60 dolary. Jediné bohatství, které měl, byl jeho sen. Přál si vyrábět doutníky, ale pro tento business neměl finance. Namotivovalo ho až kladivo, které dostal k narozeninám od svého známého. Rozhodl se naplnit své vize pomocí kladiva od svého přítele, jenž se stalo i symbolem jeho úspěchu. Stanovil si cíl, že za pomocí tohoto kladiva vydělá 600 dolarů a začne si plnit sny. Kladivo mu otevřelo dveře nových možností a pomohlo mu začít si přivydělávat jako tesař, stálo ho to hodně potu a úsilí, ale svých 600 dolarů vydělal. První firmu založil v Miami v roce 1964 a následně roku 1970 přesunul svoji výrobu do Esteli v Nikaragui. Značka Padrón nemá žádné staleté zkušenosti, nýbrž pouze desítky, a přesto se stala světově proslulou značkou, která se rychle vyrovnala těm nejlepším světovým značkám. Je známo, že José nosí své kladivo neustále při sobě, jako připomínku jeho úspěchu a toho, že se nikdy nevzdal.

Tajemství úspěchu?

Za vším stojí způsob výroby. José se rozhodl orientovat spíše na kvalitu než na velkovýrobu. Proto mají již od počátku velký úspěch, vyrábí sice menší množství, ale s vysokou kvalitou. Veškerý tabák, který je využíván pěstují na soukromých polích, které vlastní José osobně. José na nic nespěchá a na celý proces výroby pečlivě dohlíží s pomocí svého syna. Každá část výroby je pod dohledem, a i rostliny prochází pečlivým výběrem. I když je tento proces kontrol velmi nákladný, tak se nepřipouští od nich odstoupit a vpustit tak na trh jediný doutník, který by neodpovídal požadavkům pana Padróna. Tyto náklady se samozřejmě započítávají do ceny doutníků, což ale fanouškům těchto doutníků nikterak nevadí, jelikož si za kvalitu rádi připlatí. Tyto doutníky jsou pro labužníky, pro které se stalo kouření doutníků vášní a nesnesli by doutník, vyrobený z nekvalitního tabáku.

Nepříznivý osud

José si sice splnil svůj sen, ale i tak k němu a jeho obchodu nebyl osud příznivý. Jeho továrna byla během občanské války v 80. letech minulého století vypálená, obchodu nepomohlo později ani období embarga či hurikán Mitch, který mu zničil většinu jeho plantáží.

Nejznámější kolekce

Známou kolekcí je kolekce Padrón 1964, která byla vytvořena na počest výročí, kdy slavili třicet let od založení firmy. Další kolekce nesla název Millenium Series, jež byla pouze v omezeném množství, tedy limitovanou edicí na počest začátku 21. století. V dalších letech vytvořil kolekci oslavující čtyřicet let od založení firmy, a to Padrón 1926 Series 40th Anniversary. Mnozí, kteří vyzkoušeli tyto doutníky, tvrdí, že kolekce oslavující čtyřicet let je ta nejlepší, nese také ocenění za nejlepší doutníky roku. Díky tomuto ocenění se doutníky pana Padróna staly známější, než kdy jindy a získali tak poptávku po celém světě. V dalších letech získali toto ocenění ještě dvakrát. Další známou kolekcí je Padrón Family Reserve a každá krabice Padrónových doutníků je označená jeho symbolem, čímž, jak jsem již zmínila, se stalo jeho kladivo.

Tento článek by měl poukázat na to, že i nemožné se může stát skutečností. Nikdy neztrácejte svou víru a nechte vaše sny pohánět vás kupředu. Nehoňte se slepě za úspěchem, všechno chce svůj čas, radši pomalu, ale kvalitně. Investujte svůj čas do věcí, kterým věříte.


ČLOVĚK BEZ HRANIC – ČÁST 1.

Základním krokem k dosažení vašeho cíle je sebepoznání. Pokud chcete dosáhnout nějakého cíle, musíte nejdříve pochopit, čeho všeho jste schopní. Já vám teď dám menší radu, jak to udělat.

Tady je pár kroků, které vám pomohou dosáhnout vašich snů a získat ještě mnohem víc:

První krok: Sebepoznání
Druhý krok: Stanovení cílů
Třetí krok: Překonání se

První krok: Sebepoznání

K úspěchu vede jen jedna překážka, VY SAMI. Když tuto překážku překonáte, nic vám nebude stát v cestě a dosáhnete čehokoli. Takže teď k věci.

V tomto článku půjde především o sebereflexi. V sebereflexi jde o to, abyste zhodnotili sami sebe. Bude se to jevit velmi jednoduše, ale opak je pravdou. Je velmi obtížné zamyslet se nad všemi vašimi vlastnostmi, ať už pozitivními či negativními.

Po vás chci, abyste si vytvořili jakousi SWOT analýzu, která se používá většinou ve firmách pro zjištění silných a slabých stránek podniku. Udělejte si tabulku svých silných a slabých stránek – tady bych chtěla upravit své původní znění o „pozitivních a negativních vlastnostech“. Žádné vlastnosti nejsou negativní, ani ty slabé. Pokud máte nějaké slabé vlastnosti (každý je má), nejsou nic špatného, naopak. Pokud jste si vědomi vašich slabých vlastností, zaměřte se na ně a odbourejte je, stanete se silnějším, lepším člověkem, úspěšnějším. I když to tak možná nevidíte, kritika je dobrá věc, proto po vás chci, abyste se zaměřili především na kritické hodnocení, neboť zastávám názor, že z kritiky se toho lze nejvíce naučit a nese s sebou i ponaučení do budoucna. Hodně lidem ke změně pomůže až kritika. Mě osobně kritika pohání kupředu a nutí mě se zlepšovat a zdokonalovat v mnoha směrech.

Samozřejmě netvrdím, že chvála je špatná věc, ale lidé si dokáží na chválu rychle zvyknout, a pak nejsou schopni přijmout jakoukoliv kritiku, která je jim sdělena. Myslím si, že pokud někdo nadnese něčí slabé stránky, pak by ten dotyčný neměl odcházet uražen, nýbrž ponaučen. Své slabé stránky je dobré znát, neboť jim dotyčný může věnovat pozornost. Člověk by však neměl veškerou pozornost věnovat svým nejslabším stránkám, ale hlavně těm dobrým. Jestliže se zabýváte svými slabými vlastnostmi a užíráte se jimi, tak nikdy nemůžete ve věci, ve které jste dobří, být nejlepší.

Ve vytváření mé „swotky“ jsem narazila na pár vlastností, které jsem si neuměla zařadit ani do jednoho, udělala jsem si tedy novou kolonku „neurčeno“, můžete udělat totéž. Každou vlastnost, kterou jste si připsali do vaší swotky, rozeberte, okomentujte a napište, jak byste ji mohli zlepšit. ALE POZOR! Je přirozené, že u slabých stránek budete sklouzávat k obhajobě. Pokud si vaše slabší stránky budete nějakým způsobem obhajovat, bude to ve vás vyvolávat pocit, že to, co děláte, je vlastně správně a nikdy se z toho nemůžete ponaučit.

Na ukázku vám sem předkládám jednu SWOT analýzu pro představu, jak by měla tabulka vypadat.

Weakness Strength Něco mezi
Zasahování do úkolů ostatních Prosadit si svou Stát si za svým názorem
Držet se své role Trpělivost Být direktivní typ
Nedůvěřivost Snaha dělat vše na 100 % Nebojím se říci, co si myslím
Strach riskovat Asertivní
Nervozita a špatná komunikace před větším počtem lidí Práce pod tlakem
Neumím říkat „ne“ věcem, které mě zdržují a odkládám práci na později Vystupování z komfortní zóny
Obhajování se

 

Mnoho zdaru v tomto obtížném kroku, vaše cesta však ještě nekončí. 

ČLOVĚK BEZ HRANIC – ČÁST 2. =>


Nezapomněli jste na něco?