Lifestyle

GAP YEAR JAKO TREND SOUČASNOSTI – CHARLOTTE ROSE GITTINS

Znáte to. Na základní škole se musíte rozhodnout, kam půjdete dál a ruku na srdce, kdo to ve čtrnácti, patnácti ví. Poté přijde střední a vy se opět před jejím koncem musíte rozhodnout, kam vaše kroky povedou dál. A pokud to nevíte, tak co? Končí svět?

Studenti v zahraničí vyzráli nad tímto problémem. Vezmou si takzvaný „gap year“, tedy rok volna, kdy po ukončení střední školy nenastoupí na další školu, ani do práce, nýbrž vycestují do světa a během této doby doufají, že přijdou na to, co chtějí dál. Někomu se to povede, někomu ne, někdo si vezme raději „gap year no. 2“. Pokládám za veliké štěstí, že mezi mé kamarády patří sympatická Australanka, se kterou jsem se seznámila právě při jejím prvním roku volna, když jsme spolu pracovaly v americkém kempu. A jsem ráda, že jsem s ní mohla být nějaký čas i při jejím druhém gap yearu.

V tomto rozhovoru bych vám chtěla ze zkušeností Charlotte Gittins přiblížit, jak může takový gap year vypadat, co vede k rozhodnutí ho uskutečnit, proč si dokonce vzít druhé kolo a jaké pocity se v člověku mísí na konci tohoto období.

1. Charllotte, můžeš mi prosím říct, kdy ses rozhodla pro gap year?

Přibližně od svých patnácti let jsem věděla, že po střední odjedu na nějaký čas pryč.

2. Co tě k tomu vedlo?

Zrovna když mi bylo právě 15, tak byl můj brácha na svém roku volna. Moje mamka si jeden vzala, když byla v mém věku a můj táta hodně cestoval, když byl mladší. Také jsme jako rodina hodně cestovali – jezdili jsme do Kanady, Anglie, Francie a já jsem byla se školou v Thajsku, takže jsem věděla, že chci cestovat. A také jsem vždycky chtěla pauzu mezi střední a vysokou školou.

3. Co všechno jsi musela udělat pro to, aby sis splnila přání?

Musela jsem hodně pracovat, abych našetřila peníze. Plánovala jsem, že na to budu sama. Žádný z mých přátel neměl v plánu si také vzít gap year, takže jsem se musela rozhodnout, jestli do toho sama půjdu.

4. Bylo těžké se loučit?

Jo, bylo to těžké se rozloučit, protože můj první gap year měl trvat 7 měsíců a druhý 5, takže jsem věděla, že mi všichni budou chybět. Byla jsem nervózní, což bylo to nejhorší, ale také jsem se hodně těšila na spoustu věcí, díky čemuž můj odjezd nakonec nebyl tak hrozný a smutný.

5. Kam jsi všude jela?

Na spoustu míst! Při mém prvním gap yearu jsem nejdříve navštívila Kanadu na 3 týdny. Poté jsem na 3 měsíce odjela pracovat do Ameriky do státu New York a po práci jsem zamířila do New York City a Los Angeles. Poté jsem odjela do Evropy na pár měsíců. Všude jsem se dopravila vlakem. Byla jsem na mnoha místech v Itálii, jela jsem na pár míst do Švýcarska. Navštívila jsem kamarády ze školy v Barceloně. Poté jsem zamířila do hlavních měst několika států Evropy – Budapešť, Vídeň, Praha, Berlín, Kodaň a Amsterdam. Pak jsem odjela do několika měst v Belgii a na tři různá místa ve Francii. Po Francii jsem odletěla do Turecka a poté do Vietnamu na poslední 3 týdny mého výletu.

V druhém roce jsem byla v na tři týdny v Řecku, dva týdny jsem strávila v Anglii a poté jsem odjela zpět do Ameriky. Opět jsem zde pracovala a po práci jsem odjela do Denveru a San Francisca.

6. Kde se ti nejvíce líbilo?

Zamilovala jsem se do Berlína. Učila jsem s hodně o Německu během éry Berlínské zdi a chtěla jsem některá místa z tohoto období vidět. Je to úžasné město. Má ohromující     a temnou minulost, která je velmi zajímavá a poutavá.

Také jsem zbožňovala Vietnam. Je to taková šílená země, tolik odlišná od ostatních míst, která jsem navštívila. Lidé, kultura, země – to vše jsem na Vietnamu milovala.  Praha byla taky skvělá ;).

7. Kdy ti bylo nejhůř?

Naštěstí se mi nepřihodilo nic závažného či děsného, co bych si jasně pamatovala. Potýkala jsem se párkrát s nepříjemnostmi s kamarádkou, se kterou jsem cestovala a některé věci nevycházely podle plánu. Ale ty věci, které se odchýlily od původního plánu, nakonec vlastně dopadly ještě lépe, než měly – zažila jsem více zábavy a viděla jsem více úžasných míst, které bych jinak nenavštívila.

8. Kdy ti bylo nejlépe?

Myslím, že když jsem byla v překrásném lyžařském městě ve Francii, Chamonix. Vylezla jsem na vrchol hory, což mi dalo zabrat pár hodin. Snědla jsem tam croissant a byla jsem naprosto ohromená z výhledu, který se mi naskytl, a v ten moment jsem se cítila maximálně spokojená se svým životem. Dokonce nyní se cítím báječně, když se ohlédnu za vším, co jsem dokázala a divím se, kde se ve mně vzala všechna kuráž a odvaha.

9. Proč jsi se rozhodla pro druhý rok?

Druhý gap year jsem nikdy v plánu neměla. Rozhodla jsem se pro něj, jelikož jsem stále neměla vymyšlené, co chci studovat na vysoké škole a moji rodiče mě naštěstí velmi podporovali, abych takové rozhodnutí neuspěchala.

10. V čem jsou ty dva roky odlišné?

Co se týče délky, tak druhý rok byl o dva měsíce kratší a navštívila jsem jen tři země. Také jsem během druhého roku chtěla spíše vydělávat a ušetřit peníze, protože se chystám odstěhovat do nového města, kde v únoru nastoupím na vysokou. První gap year byl hlavně o vidění míst, po kterých jsem toužila roky a nemusela jsem šetřit peníze, které jsem během něj vydělala.

Také jsem více váhala rozhodnout se pro druhý rok, což bylo divné, protože během prvního šlo všechno hladce a věděla jsem, že i druhý bude v pohodě. Neměla jsem moc času strávit doma mezi prvním a druhým rokem volna, takže jsem se před druhým cítila méně připravená opustit rodinu a kamarády podruhé, jelikož mi připadalo, že jsem se zrovna mezi ně vrátila.

11. Který gap year ti vlastně nejvíc pomohl?

Oba mi pomohly v různých směrech. První mi neskutečně zvýšil sebevědomí a víru v sama sebe. Cestovat sama mě bavilo a našla jsem spoustu nových kamarádů po světě, protože jsem se nebála se začít bavit s kýmkoli. Žila jsem svůj sen a viděla jsem úžasná místa, po kterých jsem snila tak dlouho.

Druhý gap year byl také skvělý, protože to byl rok, kdy jsem se konečně rozhodla, jaký obor chci studovat na vysoké.  Byl také výjimečný tím, že jsem se vrátila na to samé místo v Americe, kde jsem pracovala a měla jsem štěstí, že se vrátili i moji kolegové z předchozího roku.

12. Jak jsi plánovala v průběhu gap yearu?

Měla jsem skvělou cestovní agenturu, která mi zarezervovala všechny letenky a několik hostelů, ale většinou jsem si všechno ostatní zařizovala sama, jak bylo potřeba. Měla jsem euro jízdenku na vlak, díky které jsem mohla jezdit po Evropě po dva měsíce, takže jsem se vždycky podívala na mapu, rozhodla se, kam pojedu a poté jsem zarezervovala hostel online a takhle jsem to dělala každý týden. Tím pro mě bylo vše dost flexibilní. Je to docela sranda měnit plány spontánně, a když k tomu ještě po cestě potkáte bezva lidi.

13. Jaké bylo vrátit se domů?

To bylo skvělý. Neviděla jsem moji rodinu 7 měsíců a po tu dobu mi strašně chyběli. Mamka s taťkou si pro mě přijeli na letiště a bylo to docela vtipné, jelikož já a moje kamarádka jsme na sobě měly trička s banány, která jsme si pořídily ve Vietnamu. Bylo to i trošku divné – být doma po sedmiměsíčním dobrodružství, a přesto se doma nic nezměnilo. Ke všemu jsem přijela domů na Vánoce, kdy je v Austrálii léto, takže návrat domů byl skvělý a nemrzelo mě tolik, že můj výlet skončil. Když jsem se vrátila podruhé, bylo to také super, ale už jsem tak nějak věděla, co očekávat.

Měla jsem to štěstí, že mi Charlotte o svých cestách s chutí a radostí vyprávěla a obdivuju ji za neskutečnou odvahu vydat se sama na tak dlouho pryč. Když jsem ji slyšela vyprávět příběhy z cest, po každé jsem pocítila osten závisti (v dobrém slova smyslu) a zatoužila jsem po takovém dobrodružství. Ačkoli mám již za sebou vysokou školu a asi bych měla vědět, co dělat, vzít si gap year mě láká víc, než začít pracovat…


ZERGSKÝ GRADMASTER PAVEL TOMÁŠEK – LIDÉ BEZ HRANIC

V dnešním rozhovoru ze série LIDÉ BEZ HRANIC jsme vyzpovídali předního českého zergského hráče z týmu Děravá Kapsa Pavla Tomáška alias TomikuS. Pavel je profesionálním hráčem strategické počítačové hry StarCraft II od slavného vydavatele Blizzard Entertainment. První úspěchy začal sklízet již ve svých 14 letech a za svoji hráčskou kariéru získal několik ocenění, jako MČR nebo mistr Ostravy, umístil se na několika turnajích a díky svým hráčským schopnostem se mnohokrát vypravil na turnaje i do zahraničí. Pojďme se nyní společně podívat na jeho život, úspěchy, motivaci a hráčskou minulost.

1. Čau Pavle. Řekl bys čtenářům na úvod, jak ses vlastně ke StarCraftu dostal a co tě motivuje ho nadále hrát i po tolika letech?

Začínal jsem jako malej. S bráchou jsme hrávali různé hry, buď Counter strike nebo Warcraft III. Brácha se potom vydal cestou stříleček, toho Counter striku a já jsem zůstal u Warcraftu, což je strategie. Warcraft pomalu přestávali lidé hrát a upadalo to. Potom vyšel StarCraft, což je hra od stejného vydavatele jako Warcraft, tak jsem si řekl, že ji vyzkouším. Chytlo mě to a začal jsem ho pořádně hrát. Objevoval jsem postupně, že jsou tam i různé turnaje, kterých jsem se začal zúčastňovat a postupně jsem se do toho dostával.

2. Dle tvé hráčské minulosti ses dostal i na několik zahraničních eventů. Kam všude jsi se podíval, a který z nich byl pro tebe neúspěšnější a nejvíce sis ho užil?

Díky StarCraftu jsem se podíval hodně-krát do zahraničí. Nejúspěšnější event byl pro mě asi ESWC 2012 (Electronic Sports World Cup) ve Francii, kde bylo to nejlepší ze světa. Každá země měla svoji regionální kvalifikaci, přes kterou jste se museli dostat, abyste se mohli tohoto turnaje zúčastnit. Tam jsem vyhrál svoji skupinu a jako jediný jsem porazil vítěze celého eventu. Bohužel jsem pak v TOP 16 vypadl s jedním Nizozemcem, který mě po těsných hrách nakonec porazil 2:1. Ale asi nejhezčí event, který jsem zažil byl na Ukrajině, kde jsem byl na mistrovství Evropy. Líbilo se mi, že jsme tam byli týden, bydleli jsme v luxusním hotelu, mohli jsme tam všechno jíst, fotit a pít. Bylo tam všechno, i posilovna a mohl sis tam dělat co chceš. Sice jsem byl v nejtěžší skupině, takže jsem uhrál jenom jednu mapu, ale co se týče zahraničních eventů, tak tam se mi líbilo nejvíce.

Takže za oponou je o vás vždycky na maximum postaráno jako o hráče? Jak na kterých eventech. Byl jsem třeba v Nizozemsku a tam ti nezaplatili ani hotel, ani jídlo a všechno sis musel platit sám.

3. Co tě motivovalo k tomu podávat tak skvělé výkony a vyčnívat z řady? Muselo to vyžadovat zcela jistě i určitou úroveň disciplíny, aby ses dostal na úroveň profesionálního hráče. Musel jsi se někdy k tréninkům (hraní hry) třeba i přemlouvat? Prozraď nám svůj recept na úspěch.

Posledních pár let… StarCraft hraji již docela dlouho, nějak od roku 2010, tak teď už se k tomu člověk musí přemlouvat. Ale dřív, když jsem začínal, tak mi bylo úplně jedno, jestli hraju 6 hodin, 10 hodin, 12 hodin. Já jsem přišel ze školy a sedl jsem si k tomu a ani jsem nevěděl kolik uteklo času, prostě jsem to hrál, byla v tom ta vášeň, ten zápal, který tam má být a potom ti to jde samo a nemusíš se vůbec přemlouvat. Prostě tě to baví, trénuješ a jedeš. Především, ať člověk dělá cokoliv, tak ho to musí bavit, to je ten základ úspěchu.

4. Jak vůbec probíhají tvoje tréninky, když se připravuješ na nějaký turnaj?

Jde o to, co je to za turnaj. Když znáš svoje soupeře dopředu, tak si většinou nastuduješ jejich strategie. Stáhneš si re-play, což je záznam jejich her a projíždíš si co dělají za taktiky – různý timingy, tedy kam co staví, kdy to staví apod. To je jedna část a druhá je, že vymýšlíš svoje strategie proti těm jejich strategiím. A prostě se snažíš hraním udržet ve formě a ve střehu.

Výsledek obrázku pro tomikus gameplay

Kolik hodin strávíš hraním, když se připravuješ na turnaj? Když se připravuji na turnaj, tak klidně i 6 nebo 8 hodin denně. Potom už člověk ztrácí energii, a i ten výkon při hraní upadá.

5. Trénuješ nebo trénoval jsi stejně usilovně, i když si zrovna před sebou žádný zápas neměl, aby sis udržel své postavení na herní scéně?

Když nejsou turnaje, tak taky trénuju, abych si udržel svoje postavení. Většinou dám max 2h za den, abych zůstal ve formě. Když se nic neděje, není ani tak velká motivace hrát tolik hodin. Spíše se věnuju sledování strategií jiných hráčů, jak se vyvíjí a tak, než samotnému hraní.

6. Ty jsi dříve hrál i za eSubu, která je nejstarším a nejúspěšnějším profesionálním herním týmem v České republice a na Slovensku, ale byl si z ní vyhozen. Co se tenkrát stalo?

Pavel se směje a dodává: Ono, jak jsme všichni byli mladí a můj bratr hrál Counter strike a tam bylo normální, že když nějaký hráč nemohl, tak jako za něj zaskočil druhý. V týmu je 5 lidí, jeden nemohl, tak za něj někdo jiný zaskočil. No a kamarád jednou nemohl na turnaj a já, jak jsem byl mladej a pitomej, tak jsem se přihlásil do jeho účtu a odehrál zápas za něj. Ono to přímo nebylo řečený v pravidlech, že za někoho nesmíš hrát, ale logicky to samozřejmě dává smysl. Mně to bohužel jako 14 nebo 15letýmu nedošlo. Byla potom kvůli tomu velká aféra a dopsalo se to i do pravidel. Kvůli tomu mě pak vyhodili z eSuby.

7. Kam dle tvého názoru se StarCraft II v současné době vyvíjí?

Rozhodně StarCraft upadá. Ubývají hráči, méně lidí se na to kouká, je méně turnajů. Lidi teď spíše baví týmové hry, kde nejsi v tom sám. StarCraft je hrozně sólo. Ty máš nějakou taktiku, strategii a nemůžeš ji jen tak někomu říct, i když je to tvůj nejlepší kamarád, protože se s ním v tom turnaji prostě můžeš někdy potkat. Takže je to takový, že jsi v tom pořád sám za sebe. Není to jako v Dotě nebo LoLku, kde máte ten svůj tým a sdílíte mezi sebou různé nápady, strategie a radíte si. On ti poradí udělej to takhle a takhle, ale ve StarCraftu je to takový, že jsi v tom pořád sám. Takže to taky možná odrazuje lidi od toho to hrát. Rovněž je to taky hrozně mechanicky těžká hra. Když uděláš jednu maličkou chybu, tak už je skoro konec hry. Musíš u toho pořád přemýšlet a správně reagovat podle toho, jak hraje soupeř.

8. Pavle, zažil jsi, jaký to je hrát na velkých turnajích a přinesl jsi si i řadu ocenění a po určité době jsi se začal zaměřovat i na streamování. Myslíš, že si hraním StarCraftu II dá v dnešní době uživit? A jakou cestou je lepší se vydat, jako progamer nebo streamer?

Kdyby ses chtěl živit streamováním StarCraftu, tak bys musel být jako ku*va zábavnej. Jinak je lepší vydat se cestou toho progamera a zároveň k tomu asi i streamovat. Protože teď na to lidi koukají už většinou jenom proto, že se chtějí něco naučit. StarCraft je pořád skoro to samé a nejde u toho dělat žádné zábavné věci. Radši bych se vydal cestou progamera, který by k tomu ještě streamoval 2 nebo 3 hoďky denně a ukazoval různé taktiky, které lidé znají a vysvětloval, jak je dělat. Protože být zábavný u StarCraftu moc nejde.

9. V březnu tohoto roku jsi vyhrál první místo v Ostravě. Můžeš nám přiblížit, co to bylo za turnaj a jeho průběh?

Turnaje StarCraftu už v Čechách moc nejsou a jeden kluk z Ostravy se rozhodl, že zorganizuje Ostravský turnaj, protože má StarCraft rád. Odměna byla pro prvního docela velká, 3000 Kč cash, což je na Českou republiku dobrý a k tomu tam byly nějaký hardwarový věci, klávesnice za 900 Kč, nějaký čokolády, víno a diplomy, medaile a pohár.
Turnaj probíhal docela hezky. Všechno bylo organizačně krásně nastavený. Sice bylo o 4 počítače méně, ale byl perfektně zvládnutý časový harmonogram – kdo, kdy a kde hraje u jakého počítače. Takže parádně zvládnuto. Hráči byli rozděleni do skupin. Bylo tam hodně velké dilema, protože skupiny už byly rozlosované dopředu a dalo se taktizovat s kým chceš hrát v play off. Já jsem mohl úmyslně skončit druhý a vybrat si pavoukem lehčí cestu do finále. Tak jsem si říkal, že jeden ten zápas ve své skupině pustím, abych šel tou lehčí cestou. Všem jsem to napovídal, takže všichni tam začali spekulovat, jako, že to taky začnou pouštět. Ale já jsem to nakonec nepustil, řekl jsem si: „Kašlu na to, trénoval jsem 6 hodin denně a teď tu všechny rozjedu.“. Takže jsem všechno vyhrál a šel jsem tou těžší cestou a tam jsem v TOP 4 hrál s nejlepším hráčem Československa, jako fakt. Ten kluk hraje fakt hodně dobře. Prohrával jsem 2:0, ale hrálo se na 3 vítězný. Už jsem si říkal, že jsem v prd*li, ale tím, jak občas streamuju, tak mi lidi začali psát do hry na chatu: „Ty vole, začni hrát, tak jako hraješ na streamu. Šiř tam ten creep a on nebude vědět co má dělat“. Takže lidi mě nakonec do hry zaspamovali a já si řekl, že to ještě zkusím a zabojuju. Dali mi tu energii a já nakonec vyhrál 3:2. Postoupil jsem do finále, kde jsem vyhrál 3:1 a stal se šampionem Ostravy.

10. Co považuješ ve své StarCraft kariéře za svůj největší úspěch?

Za můj největší úspěch asi považuji, že jsem vyhrál mistrovství České republiky. Ale hodně si rovněž cením vítězství na Lancraftu, což je jedna z obřích herních událostí, které se zúčastní třeba přes 500 lidí a soutěží se v různých hrách. Je to hodně vyhlášená akce a hrálo se ve finále o 10 000 Kč. Diváků tam bylo taky hrozně moc – seděli, řvali a podporovali.

11. Prozraď nám, jak vypadá tvůj život mimo herní scénu?

Můj život vypadá asi jako každého jiného. Člověk si splní svoje povinnosti a pak se věnuje věcem, které má rád, takže přítelkyně, sport, rád chodím do posilovny a hry.

12. Co plánuješ do budoucna? Máš nějakou vizi, co bys chtěl v herním světě uskutečnit nebo realizovat?

Pomalu bych chtěl začít streamovat nějaké jiné hry, ale je to těžké, protože když má člověk fan base ve StarCraftu, tak ty lidi ze StarCraftu už moc jiné hry nesledují. Je to takový, že jedou ten StarCraft a občas nějaký z nich zavítá třeba na HearthStone stream a kdybych chtěl teď rozjet nějaký projekt, tak bych musel začít úplně od znova, v nějaké jiné hře. Ale něco se určitě chystá.

 

Děkuji Pavle za rozhovor a přeji ti hodně štěstí v budoucí kariéře.

Doufáme, že vás rozhovor určitým směrem inspiroval a začnete s hledáním své vlastní cesty úspěchu. Pokud byste se chtěli na Pavla podívat, jak hraje, navštivte jeho twich kanál, na kterém streamuje různé zápasy. Nezapomeňte rovněž TomikuSe podpořit a dát like na jeho FB fanpage, aby vám žádný stream a novinky z herního světa neunikli.

Twich: www.twitch.tv/tomikusp
Facebook fanpage: www.facebook.com/TomikuSsc2


COSPLAY – VŽIJTE SE DO JINÉ ROLE

Upozornění pro všechny vyznavače sportu, který je stále nedostatečně oceněn – gaučing. Tento sport v sobě zahrnuje vše – nedostatek pohybu a intelektuální činnosti. Pokud jste takovým typem člověka a chtěli byste rozšířit své aktivity, je tento článek pro vás jako stvořený. Mohl by vás inspirovat k velkému životnímu kroku – najít si další hobby.

INZERÁT

Jste kreativní? Umíte šít? K tomu jste zruční, kutilství vám není cizí, výtvarně jste též nadaní a máte v oblibě anime, mangu či filmy a knihy plné postav s mimořádnými schopnostmi i vzhledem? Pokud ano, pak aniž byste to tušili, máte docela slušně našlápnuto k tomu, aby se z vás stal cosplayer.

POPIS ČINNOSTI

Cosplay, z anglického costume play (kostýmová hra), se ve světě těší značné oblibě, především v USA a Asii. Za zemi vzniku se označuje Japonsko.

Ti, co propadli kouzlu cosplay, si vytváří kostýmy svých oblíbených fantasy či sci-fi postav a vdechnou jim život svým hereckým výkonem a průpravou.

Nejedná se o žádný výstřelek, nýbrž o čas beroucí koníček, který je náročný jak po finanční, tak i zpracovatelské stránce. Cosplayer musí myslet na všechny detaily své postavy – líčení, účes, způsob chůze a mluvy, kostým, ale i na zvyky a oblíbené hlášky.

Řekla bych, že v České republice je cosplay zatím v plenkách – má již své příznivce, ale prozatím není moc známý, což určitě nemusí být na škodu. Můžeme se jít podívat na Festival Fantazie v Chotěboři, kde se setkáme zejména s postavami západních filmů. Pokud máte raději východní kulturu, zajděte na Animefest do Brna. V Čechách je velikou výhodou, že na rozdíl od světa se u nás nehodnotí pouze kostým. Veliký důraz se klade i na herecký výkon, jak se dotyčný sžil se svou rolí.

CO VÁM COSPLAY MŮŽE NABÍDNOUT?

Nyní, když víme, co cosplay obnáší, pojďme se zamyslet, co na něm jeho příznivci mají. Kupříkladu já, než jsem se o cosplayi dozvěděla poprvé, jsem si myslela, že lidé potřebu se převlékat za jiné osoby uspokojují při Halloweenu, či různých karnevalech. Domnívala jsem se, že pokud se v dnešní době chceme vydávat za někoho jiného, využíváme výhod anonymity na internetu, či při výše zmíněných akcích. Nebo je někdo vyznavačem odstínů šedi.

Myslím si, že důvodem, proč je cosplay tolik populární, je ona maska. Maska, za kterou se schováme a můžeme na chvíli být někým jiným. Zapomenout na své problémy a realitu. Je to i forma relaxu, kdy se nemusíme přetvařovat. Například si stačí připravit kostým Hulka a všechen vztek a frustraci ze sebe hezky vykřičíme. A náhodou někoho třeba praštíme… v rámci role, samozřejmě.

Cosplay se mi jeví jako veřejné vystoupení z davu, kdy se hrdě hlásíme k víře, že svět by byl lepší s hrdiny, kteří vládnou super schopnostmi. Že si přejeme, aby svět zažil trošku dobrodružství, které s sebou nesou osudy těchto postav. Nebo snad, že toužíme, abychom my sami oplývali těmito silami, díky kterým bychom získali to, co postrádáme – respekt, úctu, sílu, sebevědomí. Nebo je to celé jednoduché a prostě nás nepřijali na DAMU, a tak se musíme předvádět jinak.

Popravdě bych si já osobně cosplay ráda zkusila, ale znám se. Spíchnout nějaký kostým, přemýšlet nad tím, vložit do toho peníze (a ruku na srdce, o levný koníček se nejedná), to je veliké rozhodnutí. A další věc – koho bych chtěla ztvárnit? Black Widow mám ráda, jenže můj „mazanec“ oproti six packu Scarlett Johansson se v upnutém oblečku asi moc vyjímat nebude. Pravděpodobně bych skončila u výše zmíněného Hulka, jelikož většina ženských hrdinek je sexy, super krásných a atraktivních a já je přirozeně nechci „shodit“.

Na závěr článku bych snad už jen řekla, že cosplay je dle mého názoru i vyjádřením sama sebe. Ovšem, ztvárňujeme někoho jiného, ale i výběr postavy o nás mnoho vypovídá. Cosplay je velkým krokem ke strhnutí zábran, zábava a neškodná touha lidí po lepším světě, kde dobro vítězí nad zlem.


SÍLA FACEBOOKU

Facebook je fenomén. Facebook je styl, měřítko, služebník i odraz dnešní doby. Má mnoho příznivců i odpůrců.

Všichni jsme si někdy přáli podívat se druhým lidem do hlavy, abychom pochopili jejich myšlenkové pochody, proč něco řekli, či udělali. Mě by například velmi zajímalo, co proběhlo v mozku zakladatele jedné z největších sociálních sítí na světě, Marka Zuckerberga. Kdy, a jak, se mu začala v hlavě rodit tato myšlenka a jestli si se svými spolužáky tenkrát uvědomovali, že se zapíšou do dějin.

Lidé k Facebooku přistupují jako k vítanému pomocníkovi, který nám usnadňuje komunikaci a sdílení zážitků a vzpomínek. Celkově v lidech vzrostla touha se pochlubit ostatním se svým životem a vzrostl také pocit, že konečně tento život někoho zajímá – naše „přátele“. Těchto lidí se na světě pohybuje přes dvě miliardy a jejich počty dle statistik rostou – ovšem vše má své hranice. Vedle Facebooku je řada dalších aplikací, skrze které si můžeme pohodlně dopisovat, s kým chceme. Například WhatsApp. Přednost pro zveřejňování fotografií uživatelé nyní raději dávají Instagramu. Ale tyhle dvě aplikace Facebooku asi nevadí, když je vlastní.

Facebook řídí náš život. Bez něj jsme ztraceni – není divu, udělali jsme z něj spojku se světem. A je to perfektní, život se usnadnil, všichni víme o všech všechno, ale samozřejmě si své soukromí hlídáme. Moc dobře víme, kdo nás sleduje. Co internet schvátí, nikdy nenavrátí a nevíme, co se stává s informacemi, které o nás nasbírá. Jen tušíme. Pohoršuje nás to tak na pět minut. Všichni i víme, jak jsme závislí. Piješ? Jdi se léčit. Bereš drogy? Jdi se léčit. Jsi gambler? Dělej s tím něco. Trávíš denně na sociálních sítích 12 hodin? To se zbytek dne musíš nudit.

Pamatujete si, jak se dříve děti smály ostatním dětem, když neměly mobil (což stále přetrvává, s rozdílem vývoje, kterým telefony prošly). Čemu dalšímu se smějí teď? V čem se předhánějí? Kdo z nich je větší rebel, když se zaregistruje na Facebook a nebylo mu ještě třináct let a rodiče o tom neví? Opravdu se Facebook snaží chránit tyto děti od svých bran, nebo je to jen přetvářka pro společnost, aby nevypadal špatně a ve skutečnosti si mne ruce jako Mr. Burns ze Simpsonových?

Facebook má své výhody a to musí uznat i odpůrci jako já, kteří ho nemají rádi, a stejně ho používají. Možná nás tohle činí horšími než ty, kteří mu holdují. Ale pokud si chceme zachovat i ty opravdové přátele, co jiného nám zbývá. Jasně, taky mě baví si číst ty různé sarkastické příspěvky, koukat se na zeď, občas někoho šmírovat, využívat spolujízdu. Jsem taky jen člověk.

Facebook je skvělým místem pro reklamy a podnikání, má ho každý a šance, že zrovna váš produkt či službu zde někdo uvidí, je obrovská.

Nesmíme opomenout hrdiny, kteří odolali a odolávají kouzlu dnešních lákadel (tlaku, chcete-li) a dokáží bez nich žít plnohodnotný život bez rizika, že by o něco (někoho) přišli. Tito lidé si Facebook, a další sítě, buď nikdy nepořídili a nebo byli již tak pobouřeni, že sebrali v sobě všechny síly, a Facebook si zrušili – byť jen v mobilu, nebo napořád. Troufám si říci, že těmto lidem se žije svobodněji než zbytku stáda.

Když se vrátím ke svému pohledu na věc, říkám si, jak se asi dřív lidé museli dívat na vynález auta. Určitě bylo plno lidí s názorem podobným, jako mám já nyní ohledně sociálních sítí. A hle, automobily tu jsou stále a jak nám slouží. Mě jen občas děsí, jak se z některých, zprvu neškodných, služebníků a pomocníků, stávají páni.

Facebook je Big Brother, před nímž varoval už George Orwell v minulém století.


CO JE PRO MĚ ZDRAVÁ STRAVA?

Jezte málo sacharidů a hodně tuků. Jezte tuky, jsou zdravé! Jezte sacharidy! Jezte jenom maso, na sacharidy zapomeňte. Vyřaďte pečivo ze svého jídelníčku. Bílá mouka a bílí cukr, zabijáci lidstva. Jezte syrovou stravu, zkrásníte a omládnete. Základem makrobiotiky jsou celozrnné obiloviny a vařená zelenina… To všechno a mnoho dalšího, často protichůdná tvrzení, jsou všude kolem nás a stále jich přibývá. Co je pravda, podle čeho se řídit? Tolik informací, ve kterých je snadné se ztratit. I já se nechala lapit a musela začít hledat cestu, jak z toho začarovaného labyrintu ven.

O zdravou stravu se už zajímám nějaký ten pátek a mnohé jsem si na sobě vyzkoušela. Mám za sebou striktní držení jídelníčku bez dovolení si nejmenší „sladkosti“, vyhýbání se sacharidům, jídelníček postavený převážně na sacharidech, období hladovění a výčitek, přejídání a záchvatovité jedení ,… ,až po znovunalézání přirozené inteligence těla a vnitřního instinktu. A tato cesta pokračuje a stále bude, protože díky všem těm zkušenostem, které mám mohu říct, že jediný ideální a správný jídelníček a sestavená strava zkrátka neexistují. Vždy záleží na mnoha okolnostech. V jaké životní fázi se nacházíme, co řešíme a prožíváme, v jakém jsme psychickém rozpoložení a náladě, zda jsme ve stresu, jakým aktivitám se věnujeme, či sportujeme, jaké je roční období,… Co je pro nás v danou chvíli nejlepší, není pro jiného a ani pro nás samotné v jiný okamžik. Zdravá strava je pro mě taková strava, která v daný okamžik dokáže mé tělo vyživit fyzicky (nutričně), ale také psychicky (duševně). Z jídla musím mít radost a požitek. Jídlo mi musí vonět, líbit se mému oku a ladit mým chutím. Cítíš se po jídle dobře, máš energii a jsi uspokojený emočně? Tak přesně tohle je, dle mého, zdravá strava. A nezáleží na tom, zda je to mísa salátu nebo bábovka z bílé mouky a cukru od babičky. Ne nadarmo se říká, že je lepší sníst sladkost s chutí, než salát s donucením a pocitem, že musím, abych byl/a zdravý/á nebo zhubl/a.

Někdo může namítat, že kdyby jedl jen to, co mu chutná, tak bude jíst jen sladké dorty a slané chipsy a to přece zdravé není. Opravdu by se člověk jen po takovéto stravě cítil dobře? Je to o rovnováze. Je to o tom umět naslouchat svému tělu a intuici. Věřit svému tělu, že samo nejlépe ví, co je pro něho nejlepší a nenechat se ovlivnit každým článkem na internetu nebo názorem kamaráda. Je určitě dobré hledat si informace, ale také je důležité umět je zhodnotit. Vyzkoušet si na sobě, co mi vyhovuje a funguje. Do ničeho se nenutit. Dát na svůj pocit. Neustále zkoušet a objevovat. Ale především, jíst s radostí a láskou sami k sobě.

Jaký je váš názor? Co je pro vás zdravá strava?


INSPIRACE A IKONA

Alžběta Huclová, vystupující pod uměleckým jménem bett.ula, je mladá umělkyně s výjimečným talentem. Přítelkyně, inspirace i ikona. Osoba, která mě fascinuje víc, než kdokoli jiný. Fascinace se pravděpodobně podobá určitému druhu lásky či velmi silnému přátelství. Bylo by možné mluvit i o jakémsi vzájemném porozumění. Jedna od druhé přijímáme hodnoty krásy lidského těla, související s estetickým prožitkem organického spojení v podobě výtvarné formy. Při umělecké práci jsme si vzájemnou inspirací, obohacujeme se a přijímáme podněty.

Autor fotografie: Alžběta Huclová

Autor: Eliška Kozlíková | Název díla: Tři Grácie | Technika, rozměr: Akryl na plátně, 100×80 cm, 2016 | Obraz malovaný s velkou láskou a noblesou je předobrazem mé současné tvorby. Zde se také zabývám prvky intimity a estetické hodnoty.

Narodila se ve Šťáhlavicích, absolvovala SSUPŠ Zámeček v Plzni. Její fotografie byly publikovány ve sborníku The 23rd EU-Japan Fest Official Report, Lidových novinách nebo Deníku: umisťují se na předních místech fotografických soutěží, například v soutěži FOTOSTART, kterou pořádá Škola kreativní fotografie v Praze. Osou její fotografické práce je především portrét, autoportrét, akt a krajina – obzvláště v okolí Šťáhlav, Šťáhlavic a Kornatic. Kromě společných školních výstav vystavovala na festivalu Krok přes hranici v Milínově (2011) a s velkým úspěchem na dvou ročnících výstavy Šťáhlavy, Šťáhlavice – Život, krajina, lidé (2012  a 2013) v jízdárně zámku Kozel.

Autor fotografie: Alžběta Huclová

Autor: Eliška Kozlíková | Název díla: Tři Gracie vol. 2 | Technika, rozměr: Akryl na plátně, 200×150 cm, 2017 | První obraz z mé bakalářské práce, který symbolizuje lidské tělo. Tělo přijáté z fotografie Alžběty Huclové je doplněno jakýmsi archetypem, s nímž je vyobrazená postava spjatá.
Obraz je velkoformátové velikosti, a evokuje intimitu a hodnotu lidského těla.
K samotné malbě mě inspirovala Alžbětina fotografie. Z asociace tak vzešel archetyp. Zde je doprovázen podobou kočky.

Alžbětiny fotografie ožívají věčnou vitalitou přírody, spojenou s jistou dávkou nevinnosti. Zároveň ale skrývají intimitu, která představuje důvěrnost, útulnost nebo též pociťované soukromí. Tato intimita se týká všech dimenzí našeho života. Vedle intimity v oblasti tělesnosti a erotiky je zde však také další intimita dotýkající se osobního prostoru, věcí a dějů v něm. Ta je předmětem zájmu fotografie od počátku její existence. Ženy v současné fotografii zažívají signifikantnější postavení, než tomu bylo v minulosti. Ženy věnující se výtvarnému umění byly přehlíženy a dokonce převládal názor, že nemají dostatečnou kapacitu pro tvorbu v této oblasti a svým mužským protějškům se nemohou vyrovnat. Žena zastávala především roli modelky a múzy. Byla považována spíše za umělecký objekt než tvůrčí subjekt.

Autor fotografie: Alžběta Huclová

Autor: Eliška Kozlíková | Název díla: Zátiší se zeleninou | Technika, rozměr: Akryl na plátně, 80×60, 2016 | Tento obraz zobrazuje to, co má bett.ula ráda. Jedná se převážně o zdravé jídlo, které je posazeno okolo jejího nahého těla.

Alžběta se necítí být feministkou, ba naopak. Kdybychom mluvili o nějakém extrému; ženy budou vždy vyhraněnější vůči mužům. Spousta mužů dokáže pojmout ženskou krásu a její intimitu víc niterně než naopak ženy.

V současné době se Alžběta věnuje své bakalářské práci, ve které se zabývá sny a sněním. Ve své práci vychází z výpovědí lidí z jejího bezprostředního okolí. Jejich sny se následně snaží volně interpretovat. Nesnaží se o věrné zachycení jejich vizí, ale jen se jimi inspiruje.

Na tvorbu Alžběty Huclové se můžete podívat zde:
Instargram
Facebookové stránky


ŽIVOT NA GOLFOVÉM HŘIŠTI

Pokud si myslíte, že golf je o tom, dostat míček do jamky, pak se pletete. Za golfem se toho mnohé skrývá, což bych vám tu teď chtěla ukázat. Vysvětlím vám, co vše se skrývá za jednotlivými části, které si golf vyžaduje.

Co lze nalézt za samotnou hrou?

Hodně lidí má za to, že golf je hra pouze pro bohaté snoby, opak je ale pravdou, golf může hrát kdokoliv, je to také jeden z nejrozšířenějších sportů na světě. Jak už jsem řekla, golf není pouze o tom, dostat míček do jamky, je to především o strategii, trpělivosti, relaxaci a především zábavě, golf se totiž řadí mezi rodinné sporty. Velmi často je využíván za účelem obchodních schůzek, jelikož hráči spolu mohou volně komunikovat. Golfové hřiště je na tyto schůzky jako dělané, jelikož se nemusíte mačkat někde v kavárně a být vyrušování okolím. Hráči se při něm do značné míry uvolní, a proto je obchodní jednání milejší a často končí úspěšně pro obě strany. Doufám, že teď už nemáte golf jen za nudnou hru, ve skutečnosti se jedná o poměrně náročný sport.

Golf je sport, jenž dal podmět pro samotný cestovní ruch. Motivací se stal originální design, jenž hráčům poskytuje nové a dosud nezažité úkoly. Každé hřiště se totiž skládá z jiného typu rostlin a krajiny, zkrátka každé hřiště je originální, které poskytuje nikdy nekončící dobrodružství. Je to sport, který je napínavý, krásný, zaměstnává a rozvíjí tělo, mysl a fantazii. Je to také hra, která je založena na pravidlech, které se musí striktně dodržovat a na silné etice.

Etika golfu

I když jste úplný začátečník, tak byste si před vstupem na hřiště měli přečíst a nastudovat pravidla a etiku, abyste předešli určitým nepříjemnostem a trapným situacím. Golfová etika a pravidla mají v golfu rozsáhlou historii, kterou vás nebudu zatěžovat, je ale důležité vědět, že se tyto pravidla musí víceméně dodržovat. Jedno z nejdůležitějších pravidel je „čistá hra“, znamená to, abyste nepodváděli a nevylepšovali si polohu míče například nohou. Ujistěte se, že hrajete s vaším míčkem (je vhodné si ho označit), pokud se cizí míček zatoulá, buďte té dobroty a pomozte ostatním v hledání. Dalším důležitým pravidlem je, abyste nesahali na míčky, které nejsou vaše. Hlavní zásadou je, abyste nemluvili a nepohybovali se poblíž hráče, který se připravuje k úderu.

Nejen chování je důležité, ale také váš vzhled, respektive vaše oblečení, které s sebou nese také dlouhou historii. Nároky na golfové oblečení nejsou veliké a existuje několik možností, jaké pořídit. Nejvhodnější golfové oblečení je větru a vodě odolné, jelikož se často hraje i za deště. Cenové relace jsou různé a cena může sahat i na desítky tisíc korun. Oblečení lze sehnat v každé prodejně, které se na prodej golfového oblečení specializují. Hodně důležité je, abyste měli tričko s límečkem, v golfovém oblečení byste měli vypadat jako elegantní gentleman. Další důležitou částí jsou rukavice, většinou se používá jen jedna, která má za úkol ochránit vás před puchýři a protáčení držadla hole. Důležitá je také čepice, která brání před úpalem, ale i deštěm. Do základní výbavy patří také deštník, chránící opět jak před sluncem, tak před deštěm. Pokud chcete hrát golf, tak si musíte pořídit vhodné golfové oblečení, které se na rozdíl od golfových holí nedá vypůjčit.

Tajemství golfových holí

Golfových holí existuje hnedle několik a je jen na golfistovi, jakou hůl si vybere pro svůj úder. Hole rozlišujeme na dřevo, hybridy, železo a patry, kdy každý hráč může mít maximálně 14 golfových holí.

Dřevo – umožňuje velký rozmach, a proto je to hůl, se kterou se většinou začíná. Umožňuje odpalovat na dlouhé vzdálenosti.

Patr – je to hůl, se kterou se míček doklepává do jamky. Má vlastnost takovou, že se míček kutálí po zemi a neodlepí se od země, umožňuje také přesný odpal.

Železa – následují po dřevě a nesou označení od 1-9, golfista je používá pro kratší a přesnější odpaly.

Hybrid – vyrobený na zakázku a nejblíže se přibližuje dřevu.

Co můžete nalézt na hřišti

Obvyklý počet jamek na hřišti je 18, můžeme se setkal i s 9, ale v tomto případě se hřiště odehraje 2x, měli byste také vědět, že jedno kolo golfu tak trvá kolem 5 hodin. Každé hřiště je specifické a údržba stojí majitele hodně peněz. Na hřišti se nachází několik překážek například z písku („bunkery“) a z vody (řeky, jezera, menší nádrže či potůčky). Samotné hřiště se označuje „green“ a měří kolem 5-6 kilometrů, golfista však ujde většinou až dvojnásobek, protože musí hledat míčky apod.

I překážky mají vlastní pravidla. Pokud se jedná o vodní plochy a míček nám spadne do vody, pak se musí hrát s míčkem novýn, který hráč umístí poblíž starého. U písku se nesmí dělat cvičné švihy a dotýkat se písku s holí.

Za sebe mohu říci, že je golf velmi zajímavá a atraktivní hra, u které se člověk náramně odreaguje. Pokud tedy přemýšlíte, že začnete, tak si najděte golfová hřiště, kde se dnes už nachází profesionálové, kteří vás naučí základům a bezpečnosti na hřišti.


Nezapomněli jste na něco?