ONDŘEJ TUPÝ – ŽIVOT PATŘÍ TĚM, CO SE NEPOSEROU ANEB ŽIVOT S BARIÉROU

ONDŘEJ TUPÝ – ŽIVOT PATŘÍ TĚM, CO SE NEPOSEROU ANEB ŽIVOT S BARIÉROU

V další sérii rozhovorů jsme vyslechli Ondru Tupýho, který následkem úrazu skončil na vozíčku, avšak svou chuť do života neztratil a žije plnohodnotný život. Ondra se nenechá ničím omezovat. Chodí normálně do práce, studuje vysokou školu a pravidelně sportuje.

1. Ahoj Ondro, můžeš mi ve stručnosti o sobě něco říci?

Ahoj, je mi čerstvě 22 let a studuji na Jihočeské univerzitě obor dopravní a manipulační technika, neboť jedním z mých koníčků jsou auta. Rád také sportuji, v současné době se věnuji ragby.

2. Před pár lety se ti stal úraz, díky kterému jsi skončil na vozíčku, můžeš mi o tom říci něco víc?

9. července 2015 jsem skočil do rybníku u kamaráda, kde bylo málo vody. Následkem toho jsem si zlomil 2 obratle a poranil míchu. Určitě bych rád zmínil, že všechny rybníky, do kterých jsem kdy skákal jsem znal až na tento. Spoléhal jsem se na svého kamaráda, že by mi řekl, kdyby tam bylo málo vody, ten to však neudělal a já si to dolámal. Všichni doktoři tvrdí, že následkem takového úrazu si poškodím maximálně obratle, ale mícha se porušila kvůli špatné první pomoci, neboť mě nezafixovali. Kdyby mi tenkrát třeba drželi krk, abych se nehýbal….. no ale to je takové co by, kdyby.

3. Jaké pro tebe bylo poúrazové období? Měl jsi někdy chuť to vzdát?

 Rozhodně jsem takový pocit nikdy neměl, já vlastně ani nikdy neměl čas nad tím přemýšlet. Úraz se mi stal začátkem července, kdy jsem byl ještě 14 dní v kómatu, pak mě převezli do Brna a já si tak nějak usmyslil, že z nemocnice odejdu už po svých. Do toho na mě byl ještě táta tvrdý, že musím pokračovat ve studiu, nepřipadá v úvahu, že bych nedokončil školu přece. Já byl hrozně tvrdohlavý a hrozně jsem chtěl cvičit, oči se mi otevřeli až v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Tam jsem poznal spoustu lidí a pochopil, proč zrovna já bych to měl rozchodit, když jsou tu lidi, co jsou na tom mnohem lépe a nic? Na rovinu jsem si řekl, že je to v hajzlu a nezbývá mi nic jiného než to přijmout, naučit se s tím žít a nezatěžovat doma rodiče, respektive tátu, neboť naši jsou rozvedený. Z Kladrub jsem se dostal v únoru následujícího roku a hned jsem šel k maturitě, a ještě toho samého roku na výšku.

První poúrazové „prázdniny“ byly na nic, byl jsem ještě slabý, nedokázal jsem řídit a téměř nikdo z mých „kamarádů“ se neobtěžoval mě navštívit. Nudil jsem se doma sám mezi čtyřmi stěnami, což mě však motivovalo, abych se naučil řídit, doposiloval to, zvládl sám přelézat apod., zkrátka jsem nikomu nechtěl být na obtíž a na nikom závislý. Teď žiji plnohodnotný život, jako bych byl zdravý, prostě sednu do auta a jedu pryč, jdu na pivo a nenechávám se omezovat.

4. Zmínil jsi, že byl táta na tebe tvrdý, neštvalo tě to občas?

Tak samozřejmě máš někdy takovou tu ponorku, kdy ti něco zakáže a ty s tím moc nezmůžeš. Například mám zakázané tetování, což mě štve, ale myslí to se mnou dobře. Momentálně mám jedno tetování s datem mého úrazu na zápěstí. Druhé zápěstí si šetřím pro jiné datum, což bude den, kdy to rozchodím. Jinak tátovy vděčím za všechno, vděčím mu za to, kde teď jsem. Po úrazu se o mě musel starat, přenášet mě a tak, hlavně nikdy nepolevil, což je i mou motivací. Díky němu jsem odmaturoval a brzy mě čekají státnice na bakaláře, „Neexistuje, že bys to nedodělal“, ale myslí to se mnou dobře.  On je nejenom táta, ale i můj nejlepší kamarád, usmyslil jsem si hrát ragby a on šel a všechno mi pomohl zařídit, hlavně mi sehnal auto.

5. Vím, že se v současnosti snažíš sdružovat i s ostatními lidmi na vozíčku, což je pochopitelné. Momentálně zakládáš vlastní Ragbyový tým a hledáš další aktivní členy do party. Můžeš nám o tom něco říci?

Tým už je založení, scházíme se ve 4 až v 5, teď je to ovšem horší, protože pár kluků má zdravotní problém, takže se sdružujeme ve 2 či ve 3, což se trénuje celkem špatně. Tréninky jsou jednou týdně vždy ve středu v tělocvičně v Kubatově v Českých Budějovicích. Musíme mít speciální vozíčky, které máme vypůjčené od ragbyového svazu, pak už jsou jen výdaje v podobě míčů, rukavic, dresů a podobně. Vždy jsem si myslel, že sehnat to vybavení bude asi nejtěžší, ale jsou to lidi, co nejsou. Vozíčkáři jsou většinou líní, či se stydí za svůj hendikep, nechtějí chodit mezi lidi, zkrátka nesnesou ty pohledy ostatních.  V první řádě jsou opravdu líní, nabídl jsem jim i odvoz, vypůjčení veškerého vybavení, ale vždy si najdou kupu výmluv, proč nepřijít. Raději sedí doma, koukají na seriály a hrají hry, ale když je ten jejich monotónní život baví….

6. Je něco, co v týmu potřebujete?

Vždycky se něco najde, určitě bychom uvítali, kdyby se našel někdo, kdo vlastní pracovní potřeby a daroval by nám několik párů rukavic, či by nám někdo vytisknul dresy a dal nám je zadarmo.

7. Změnilo se po úrazu něco? Jak na tebe pohlíží tvé okolí?

Kamarádi se mě naučili brát takového, jaký jsem, i když je občas překvapím, hlavně lidi, kteří mě moc neznají. Já si z toho například snažím dělat srandu a udržovat se v pozitivní náladě, to jde pak všechno snadněji. Někteří se nad mým humorem zasměji a řeknou, že je to baví, někteří zase, že to vtipné není. Já si však dělám srandu hlavně sám ze sebe, ne z ostatních. Mě osobně štve, že lidi hází všechny vozíčkáře do jednoho pytle, není se však čemu divit. Kolik jich za život potkáš že? Je důležité je rozlišovat, a hlavně neodsuzovat či nelitovat. Můžeš potkat vozíčkáře, co slintá a cuká se, ale to je něco špatně fyzicky, ve finále ta osoba je chytřejší jak ty a vnímá tě, vidí ty pohledy. Lidi si občas neuvědomují, že je slyšíme, kolikrát slyším „Hej koukej na něj, to je chudák…“. Časem si zvykneš, ale není to příjemné. Po úraze jsem přišel na to, jak jsou lidem vozíčkáři lhostejní, na autě mám nápis, aby lidi dodržovali odstup a vždy se najde někdo, kdo mi zaparkuje přímo za dodávkou tak, že se nemohu dostat do auta. Jednou se mi i stalo, že jsem se v kampusu převrátil, a kdyby za mnou nešli moji spolužáci, tak tam asi ležím do teď, lidi mě prostě míjeli a ani se nezastavili. Určitě bych se zamyslel nad touto ohleduplností a pomáhání vozíčkářům, ale nejen vozíčkářům, ale lidem obecně.

8. Je ještě něco, co bys rád čtenářům vzkázal?

Dá se život žít a dá se život prožít. Vozík není nemoc a svět patří těm, co se neposerou. Když budeš sedět doma a nic nezkusíš, tak nikdy ten život žit nebudeš, je natolik krátký, abys dřepěl doma. Ještě bych ctěl dodat, že peníze vždycky budou, ale zážitky ti nikdo nikdy nevezme, třeba z cestování. 

Tímto končí rozhovor s Ondrou, během rozhovoru se ještě zmínil, že byl součástí sociálního experimentu – celý den na vozíčku. To, co je běžné pro normálního člověka je až neuvěřitelně obtížné pro vozíčkáře, podívejte se však sami:

Sdílejte:
Facebook
Google+
Twitter
YouTube
Instagram

O autorovi

Michaela Šimonová
Michaela Šimonová
Jmenuji se Michaela Šimonová a svůj život se snažím žít naplno. Miluji cestování a jednou bych ráda procestovala celý svět. Každý den se snažím o osobní rozvoj - vystupovat ze své komfortní zóny, číst vzdělávací knihy, učit se cizím jazykům a sportovat. Ráda poznávám nové kultury, vařím, učím se novým dovednostem a cvičím mého psa.
Mým snem je jednou navštívit Machu Pitchu a stát se polyglotem – momentálně se učím anglicky, německy, španělsky a rusky.

Nezapomněli jste na něco?