ČLOVĚK MÁ JÍT DO HROBU VZDĚLANÝ
No co? Když ze mne nebude pracující inteligent, třeba ze mne bude inteligentní pracující. (Jak básníci přicházejí o iluze)
Považuji se za průměrného studenta vysoké školy. Školou se snažím proplout, vynakládám úsilí potřebné k jejímu zdolání a snažím se moc nepřemýšlet nad tím, jak mě to nebaví. Že jsem asi měla studovat něco jiného. Jenže co?
Obávám se, že takovéto smýšlení má bohužel více studentů. Vinu přikládám všeobecnému mínění, že bez školy budeme v podstatě „odpadem společnosti“ – proto se pod nátlakem okolí v mladém věku snažíme přijít na to, čím se jednou budeme chtít živit, kde a jak se připravit.
Jak řekl Jan Tříska – člověk má jít do hrobu vzdělaný. Ano, plně souhlasím. Vzdělání je důležité. Ale ten všeobecný strach z toho, že pokud nebudeme mít maturitu či vysokoškolský titul, tak jsme nahraní, je dle mého názoru nesmyslný. Jak jsem již řekla – tlak společnosti je značně citelný a všudepřítomný.
Copak můžeme získat vzdělání jen ve škole? Koneckonců tím největším učitelem nás všech je život. Vůbec nechci nikoho odrazovat od studia na škole. Naopak si myslím, že právě škola je dobrým místem, kde si člověk uvědomí, kam by chtěl směřovat. Poté jde jen o to mít odvahu se dle toho zařídit, opustit konvence a jít si svou cestou, protože každý jsme originál. Originál držený v krabičce s dalšími, formován a tvarován podle toho, „jak je to normální“.
Myšlenka odkazující na pohádkového Honzu, který se vydal do světa s ranečkem buchet od maminky, není vůbec špatná. Řekla bych, že je průlomová a skýtá v sobě mnoho pravd. Tak třeba sezením doma a chozením v předem vyšlapaných kolejích zakrníme a staneme se dalším „sériovým“ produktem doby. Kdežto pokud roztáhneme křídla a vyrazíme za jakékoliv hranice, může nám tato zkušenost otevřít oči a mysl.
Co tím vším chce tedy básník říci? Nenabádám k okamžitému ukončení studia (případně k okamžitému skončení s prací), abychom začali pracovat na svých snech. Jen se všichni na chvíli zastavme a řekněme si, jestli jsme takto spokojení. Jestli se nám líbí, co jsme doposud udělali. Cítíme se svobodně, nebo pod tlakem? A hlavně – v jakém stavu mysli a těla chceme jít do hrobu?
O autorovi
- Jmenuji se Kristýna Zadinová a kdysi dávno jsem psala. Ráda a hodně. Teď se snažím k tomuto koníčku najít cestu zpět v podobě krátkých článků. Vedle toho studuji vysokou školu a snažím se malými krůčky jít za svými sny. Na prvním místě je pro mě rodina a přátelé, což jsou moje dva opěrné body.
